Den sedmý - Zoufalství

24. srpen 2009 | 00.00 |

Sobota 15.08.09

Celou noc nespím. Za prvé jsem šíleně doštípaná od komárů a za druhé celou noc doslova hlídám paní Hodnou. Hlídám, zda dýchá. Hlídám, jak leží, když zvrací. Protože stejně jako po operaci já i ona v kuse zvrací. Mám o ni strach. Nevím proč. Je to pro mě úplně cizí člověk. Vlastně ji znám teprve od čtvrtka, tak proč se o ni bojím? Proč se mi pořád vybavuje obrázek zpoza víček?

Snídaně. Paní Hodná nepozřela ani sousto. Ani se nenapila. "Alespoň že komunikuje", říkám si, a v kuse na ni mluvím. "Nechcete napít, paní Hodná?" "Paní Hodná, není vám zima?" "Budu vám číst nahlas, paní Hodná, chcete?" Paní Hodná mi odpovídá. Ano, sice jen jednoslovně, ale reaguje.

Po snídani nevěřím svým očím, neb ve dveřích stojí uklizečka. Uklizečka! Poprvé po sedmi dnech vidím uklizečku, a to dokonce při činu. Mám radost jako malá, nelžu. Mám takovou radost, že to každému hlásím. "Mami, normálně nelžu, ale dneska nám tady vytřeli podlahu!"

Vizita a pan doktor Bolíto. Po vizitě mi sestřička konečně vyndává to poslední, co mi do těla nepatří - kanylu. Mno, vlastně v těle ještě něco cizího mám. Pár stehů. A to přesně dvě rány po stehu jednom, jednu ránu se dvěmi, jednu se čtyřmi a jednu se čtrnácti. Celkem 21 steh. Mé oblíbené číslo, jaká to náhoda. Náhoda? Mezi námi, mé oblíbené číslo je i číslo 69. Uf, polil mě studený pot.

K obědu mám opět vodovou polévku a nudle. Po chvilce jsem mezi nudlemi našla i jablka. Ale moc jich tam nebylo. Prostě nudle s nudlemi. Když se vrátím na pokoj, špitne mi paní Hodná, že asi potřebuje na záchod. Zvoním na sestřičku a ta je tu za chviličku s mísou. Je půl jedné.

Na návštěvu za mnou dnes přišel jen táta. Paní Hodná se svého slíbeného bramborového salátu a řízku dočkala, ovšem neochutnala ani sousto. Se synem a snachou mluví. Málo, ale mluví. Jsou poslední z rodiny, s kým mluví. Ale v tu sobotu to vím jen já. Cítím to čím dál tím víc. Cítím, že ta bestie je pořád u nás v pokoji. Je tady! Odešli a já mám příšerný strach. Už jsem s paní Hodnou zase sama. Úplně sama. Pořád na paní Hodnou jukám. Pořád ji sleduju. Poslouchám, jestli dýchá. A jak ji tak sleduju, uvědomím si, že chuděrka paní Hodná má pod sebou pořád onu mísu. Je půl šesté, když zvoním na sestru: "Sestři! Zdá se mi to a nebo má paní Hodná pod sebou od těch půl jedné pořád mísu? Vždyť je půl šesté! To je pět hodin!" Sestra, shodou okolností ona stejná, polekaně jen hlesla: "To není možné." Ale bylo to tak. Bylo! Nemám proč si vymýšlet. Opravdu ne.

Celý večer už paní Hodná nepromluvila ani slovíčko. I přesto na ni pořád mluvím. Mluvím, až se cítím i trapně, ale mluvím. Celý den nic nepila. Vůbec nic. Venku 40 a ona nepila ani kapičku. Jsem zoufalá. Nesnáším bezmoc a konec paní Hodné cítím ve vzduchu. Ležím v posteli a brečím. Ze zoufalství píšu Pátkovi. Doručeno. Odpověď? Žádná. Cítím se opravdu jako Robinson. Sama uprostřed velké vody. Komu mám říct, že paní Hodná umře?! Kdo mi pomůže?!

Půlnoc a já pořád nespím.

...pokračování


Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Den sedmý - Zoufalství nija 24. 08. 2009 - 00:12
RE(2x): Den sedmý - Zoufalství newold 24. 08. 2009 - 10:02
RE(3x): Den sedmý - Zoufalství nija 24. 08. 2009 - 11:03
RE: Den sedmý - Zoufalství contritus®pise.cz 24. 08. 2009 - 00:12
RE(2x): Den sedmý - Zoufalství newold 24. 08. 2009 - 10:02
RE(3x): Den sedmý - Zoufalství contritus®pise.cz 24. 08. 2009 - 12:52
RE: Den sedmý - Zoufalství markisha 04. 09. 2009 - 20:58