Dej věci jméno a ona se stane

18. září 2009 | 11.44 |

Ve středu večer mi volala teta, ta slavná egmrká okem A domluvily jsme se, že než by mi všechno zdlouhavě vykládala po telefonu, bude lepší, když prostě ve čtvrtek ráno sednu do auta a přijedu.

Čtvrteční probuzení nebylo zrovna dvakrát příjemné, neb se mi zdál jeden z těch mých snů bez hlavy a paty. Zdálo se mi, že stojím na kraji pole a před sebou mám tři domy - světlý, pískový a černý. Černý dům, který byl celý dřevěný a byl ode mě nejdál, se dal najednou do pohybu. Nesmějte se, byl to sen. Kráčel směrem ke mně a já stála jako přikovaná. Vylovila jsem z kapsy mobil: "On na mě chce spadnout, chce mě zabít, jde pořád ke mně, co mám dělat?!", ptala jsem se ve snu právě již zmíněné tety Heleny. V tom se dům zastavil. Těsně přede mnou. A chvíli jsme na sebe mlčky koukaly(i). Najednou jako by se zlomil v pase a opravdu se na mě celý nakláněl a chtěl mě sežrat. V tu chvíli se ale něco stalo. Nevím co. Ale dům se narovnal, odcouval pár metrů a za malý okamžik se sám do sebe zhroutil, vsypal, nevím jak to říct. Nerozsypal se po okolí. Vcucnul se sám do sebe. Pohltil se. V tom okamžiku jsem se probudila.

Sedla jsem si na postel a s myšlenkou: "To to hezky začíná", jsem se šla umýt, obléct a ve vteřině jsem seděla za volantem a frčela směr Liberec.

Celou cestu byla příšerná mlha a mně mozek šrotoval můj sen. "Černý dům, černý dům", opakovala jsem si pořád dokola: "co to může znamenat?!". Zapla jsem si rádio, abych se od blbin v mozku odpoutala. Všude samý kamión, mlha, cesta se vlekla. Teprve u Chrastavy se mi povedlo přišlápnout plyn víc. Byla jsem ve svém živlu. Pokaždé, když jsem si dříve chtěla vyčistit hlavu, mi právě tohle pomáhalo - rychlá jízda jedno kam. I s dětmi jsem takhle jezdila. Když byly malé. To dá rozum, že s nimi ne rychle, to ne. Jezdily jsme rádi a své oblíbené písničky jsme měly pokaždé sebou. To jsem ale odbočila, to je moje slabost - tyhle odbočky od tématu.

Těsně před Libercem je sjezd na Stráž nad Nisou. Můj směr. Sjela jsem ze čtyřproudovky a znovu se mi vybavil ten sen. Aniž by ho někdo prosil, byl zase tady. "Černý dům, černý dům, sakra, proč by mě měl žrát nějakej černej dům?!", ptala jsem se sama sebe, když mě právě ve Stráži dohnal příšerný liják. Stěrače vůbec nestíhaly. Bylo něco po půl deváté a nejen já jela krokem. Nevím, co se stalo. Jestli to bylo tím snem, deštěm, myšlenkami na Pátka, ale najednou jsem jela a nefungoval mi mozek. Nevím, jestli to znáte. Prostě vypnuto. Vygumováno. Je to přesně ten stav, o kterém nevíte, že zrovna teď v něm jste, dokud vás z něho něco doslova šokem neprobere.

Jela jsem tuhle trasu (NewOld - Hejnice) už nejmíň stokrát. Vím, kde je jaká křižovatka. Vím, jak kde která zatáčka vynáší. Vím, kde stává radar. Vím, že právě tady ve Stráži z vedlejší vjíždím na hlavní od Liberce, kde to auta švihají stovkou a výš. Vím to! Ale mozek si udělal pauzu zrovna ve Stráži.

Byla jsem pár metrů od té zmíněné křižovatky a pomalu jsem rozhodně nejela. Mozek mi asi pořád nefungoval. Nevím. Probralo mě auto. Velké černé auto, které se po hlavní mihlo rychlostí světla. Černé auto mi prolítlo před očima a mně mozek udělal cvak. "Do háje, vždyť jsem na vedlejší!", bliklo mi hlavou a ve chvíli, kdy jsem dupla na brzdu a zastavila těsně u hlavní, prolítlo auto další. Polil mě studený pot, ale zároveň jsem cítila klid. Černý dům zmizel.

Do Hejnic je krásná cesta. Les v Oldřichově v Hájích je nádherný! Úžasné serpentiny. Skály. I přes tu příšernou mlhu měl včera les své tajemné kouzlo.

Teta na mě už čekala. Daly jsme si kafe, ukázala jsem jí své nádherné břicho a dozvěděla se následující. Svatba nebyla. Proč? Já to vím, ale přeci jen - nejde o mě, jde o tetu, takže o tuhle informaci se s vámi podělit nemůžu, to je snad nad slunce jasné! Byla ovšem dovolená v Chorvatsku. A byla prý úžasná! Bez plavek.

V poledne jsme s tetou jely do Liberce. Nejdřív na oběd. Zkuste si se žlučníkovou dietou dát něco v restauraci. Je to legrace. Tudíž to vyhrál kuřecí vývar a tvarohové knedlíky. Číšník byl zřejmě veselá kopa, neb mi je donesl na dětském talířku. S dětskými motivy. ebmrká

Ještě ve středu večer jsem se ptala Filipa, jestli k Péťovi (tetin syn, můj bratranec) trefím. Nemám ráda velká města. Tedy. Spíš jejich řidiče. Kupodivu mi nevadí třeba Hradec Králové nebo Olomouc. Praha a Ústí nad Labem je učiněná katastrofa! No jo, už jsem zase odbočila, já vím. ... Filip mi řekl že trefím. Že pojedu pořád jako na Jablonec. Ano. Jako na Jablonec. A ještě s tetou v autě, takže žádný stres. Prdlajs! Samozřejmě že uprostřed Liberce je všechno jako naschvál rozkopané a my najednou byly v nějaké Tramtárii. "Tady to vůbec neznám", utěšila mě teta. "Toho jsem se bála", odpověděla jsem a hledala nějaké ukazatele. Nic. A tak jsem dala na svou intuici a jela. Však někam dojedeme.

02Dojely jsme! Zuzka (bratránkova manželka) už na nás čekala. V jejich bytě jsem byla včera poprvé. Mají s Péťou dvě děti. Prvňáčka Peťulu a roční Natálku. A já byla ve svém živlu ten den už podruhé. Děti, to je moje. Natálka je k sežrání. Mám pro vás i fotečku. Ale jen z mobilu, tak nevrčte.

Ve tři hoďky přišel ze školy malý Péťa. "Ahoj teto Renatko", ozvalo se ode dveří a mně se chtělo, nevím proč, brečet. Teto Renatko mi už dlouho nikdo neřekl. Po dlouhé době jsem viděla pořádné jedničky. Písanku. Živou abecedu. A taky jsem si zahrála hru - Spiderman. Samozřejmě že jsem prohrála. Za prvé to má Péťa v malíku a za druhé určo švindloval! egmrká okem

V půl páté přišel z práce velký Péťa. Můj o devět let mladší bratranec. Natálka i Péťa jsou celý on. Oba. Jen to bříško mají podstatně menší! V oblasti břišní nám totiž velký Péťa jaksi zmohutněl.

No, a protože mám vycházky do šesti, těsně před pátou jsem z Liberce odjížděla opět směr Osada Havranů. Svítilo sluníčko a já myslela na Pátka. Zapla jsem si rádio a šlápla na plyn. Po pár kilometrech se mi tak divně sevřel žaludek a z ničehožnic se mi chtělo brečet. Ne, nechtělo. Já se přistihla, že brečím. Uvědomila jsem si, že nebýt 11. srpna, už jsem Natálku, Péťu, malého Péťu, Zuzku, jejich nový byt, tetu Helenu, les v Oldřichově v Hájích, nikdy neviděla. Nikdy bych od malé Natálky nedostala pusinku. Padlo to na mě a byla jsem moc ráda, že jsem, že existuju, ...že černý dům jen prosvištěl.

Pěkný pátek... všem Robinsonům!

Bez rozdílu pohlaví, barvy pleti, náboženského vyznání, sexuální orientace, finanční hotovosti.


Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Dej věci jméno a ona se stane davidhavel®pise.cz 18. 09. 2009 - 13:30
RE(2x): Dej věci jméno a ona se stane newold 18. 09. 2009 - 13:36
RE: Dej věci jméno a ona se stane contritus®pise.cz 18. 09. 2009 - 14:02
RE(2x): Dej věci jméno a ona se stane newold 18. 09. 2009 - 14:19
RE(3x): Dej věci jméno a ona se stane contritus®pise.cz 18. 09. 2009 - 14:25
RE: Dej věci jméno a ona se stane hospodynka®pise.cz 18. 09. 2009 - 14:20
RE(2x): Dej věci jméno a ona se stane newold 18. 09. 2009 - 14:21
RE(3x): Dej věci jméno a ona se stane contritus®pise.cz 18. 09. 2009 - 14:25
RE(4x): Dej věci jméno a ona se stane newold 18. 09. 2009 - 14:29
RE(5x): Dej věci jméno a ona se stane contritus®pise.cz 18. 09. 2009 - 14:31
RE(6x): Dej věci jméno a ona se stane newold 18. 09. 2009 - 14:41
RE(7x): Dej věci jméno a ona se stane contritus®pise.cz 18. 09. 2009 - 15:00
RE: Dej věci jméno a ona se stane tynushe 18. 09. 2009 - 14:44
RE: Dej věci jméno a ona se stane petr 18. 09. 2009 - 16:43
RE: Dej věci jméno a ona se stane markisha 18. 09. 2009 - 20:17