Kdo se směje naposled, ten se směje sám

15. listopad 2009 | 11.15 |

Včera jsem celý den kmitala jak kolibřík křidélky. Večer jsem se tudíž celá ucaprtaná odevzdaně uchýlila k láhvi červeného a patřičně otupělá usnula. Probudila jsem se v půl druhé ráno, pak ve tři, v půl čtvrté, šest. V půl osmé jsem usoudila, že je čas a z postele vstala, nakrmila všechna zvířata, sebe a v bedýnce té televizní začaly Rychlé šípy. Tudíž jsem se rozhodla, že vám o svém dnešním snu něco málo špitnu.

Viděla jsem ho. Viděla jsem konec a vůbec nešlo o přírodní katastrofu. Byl letní večer. Na obloze byly krásně vidět hvězdy. Bylo jasno, teplo (rozhodně to tudíž nemohlo být 21.12.2012, Mayové se sekli a nebo jim došel toner) a my spali venku na zahradě. Nevím, kdo všechno. Zřejmě šlo o nějakou rodinnou oslavu. S jistotou jsem poznala jen tetu Věrku, sestřenku Lucku, neb ony dvě mi upřeně koukaly do očí. Ostatní spokojeně leželi v trávě a spali. I já chvíli ležela a dívala se na úžasný tanec hvězd nad sebou, když v tom jsem slyšela divný hukot. Podívala jsem se směrem k Bukové hoře (tu jsem poznala) a ztuhla. Směrem k nám letělo nějaké "letadlo". Mělo obdélníkový tvar a tvářilo se jako chameleon. Přizpůsobovalo se obloze, chvílemi bylo téměř průhledné. Nebýt toho tlumeného dunivého zvuku, neviděla bych nic. Když bylo přesně nad námi, všimla jsem si, že je pronásledováno desítkami malých "raketek". Zmocnila se mě bezmoc a dilema. Mám všechny vzbudit, když tak spokojeně spí a nic netuší? Chodila jsem mezi svými příbuznými, kteří spokojeně spali a byla roztrhaná na kusy. Mám je vzbudit?

Konec snu záměrně neprozradím. Kdo mě ovšem zná, ten ví.

Probudila jsem se v půl druhé ráno. Když jsem po chvilce znovu usnula. Sen jako by pokračoval. Ovšem pokračoval "dílem", který měl být v tomto zvláštním seriálu před částí předcházející a ne až teď.

Byla jsme v kuchyni a připravovala občerstvení právě na onu slavnost. Byli jsme tam tři. Já a moje mamka a. A pak někdo, koho ještě neznám, ale jeho tvář už z mysli nevymažu. Byl zvláštní. Hodně štíhlý, světlovlasý, seděl nahoře na kuchyňské lince a mlčky nás pozoroval. Ani jedna z nás o něm nevěděla. Všimla jsem si ho teprve ve chvíli, kdy na mě začal házet nějaké kuličky. Zvedla jsem oči a ztuhla. Byl příšerný. Zubil se, tvářil se jako šílený a v očích měl směs výsměchu a smrti. Hodil po mně další kuličku. Chytla jsem ji a zkoumala její složení. Byl to obyčejný chléb. Chlebové kuličky. Na okamžik se mi ulevilo a chtěla jsem se usmát, ale v tu chvíli jsem už jen zahlédla, jak kuchyní opět něco letí a tentokrát vůbec ne směrem ke mně. Byl to nůž. Ostrý nůž. Zabodl se do krku mé mamky a já se probudila.

Byly tři hodiny ráno. Jukla jsem totiž na mobil. Přečetla smsku, která mi přišla (nechápu, proč někteří muži ten svůj mozek někdy i nepoužijí) a usnula.

Poslední část "seriálu" se odehrávala v nějakém (dle mého) obchodním domě. Tedy spíš na jeho chodbách, schodišti. Stály jsme s Katkou na schodišti a opět slyšely dunivý hukot onoho zvláštního letadla. Chtěly jsme se instinktivně dostat co nejníž. Schodiště bylo spirálovité a my šly níž a níž, až najednou konec. Prostě poslední schod a u něj jen malá skulinka, kterou bylo vidět na nižší podlaží. Nevím jakým způsobem se tam protáhla, ale najednou byla Katka tam dole a říkala mi: "Mami, já ti otevřu. Počkej tam!" ... A já bláhová čekala. Čekala a onou skulinkou viděla dveře, které se daly otevřít čipovou kartou. Viděla jsem Katku, jak pobíhá sem a tam. Slyšela jsem "letadlo" čím dál tím víc zřetelněji. Pak se blýsklo. Záblesk. A dál už nic.

Bylo půl čtvrté ráno.

Víte, co se odehrává v lidském mozku právě v tomto čase? V čase od 03:00 do 03:30? My s Terkou to víme. Zkoušely jsme to. Opravdu to funguje i na vzdálenost 600 kilometrů.

O tom ale až někdy jindy.

Pěkný den, Prdelky moje.


Zpět na hlavní stranu blogu