R.bi..on

13. duben 2010 | 13.04 |

Přesně před devíti lety jsem byla u jedné lékařky, která se mi chtěla dostat do hlavy, do myšlenek, aby odblokovala něco hodně ošklivého. Nevím proč, ale zrovna dnes ráno se mi to znovu vybavilo. To asi ta zahrada. Štědřenec.

Ona paní mě tehdy postavila čelem k zrcadlu, zády před sebe. Chytla mě něžně za ramena a mluvila ke mně tiše, vlídně, přátelsky. 

V té době jsem se hodně svěřovala Luďkovi. Se vším. Luděk byl tehdy můj Dukovánek. Moje elektrárna. Už jsem vám o něm kdysi vyprávěla. On i jeho žena jsou úžasní lidé. Osvojili si už kupu dětí, přestože mají i dvě své vlastní. Ale šup zpátky do ordinace!

"Představte si dům, ve kterém jste s rodiči bydlela. Zahradu. Vidíte ji?", slyším zpoza svých zad milý ženský hlas. Mám zavřené oči a s důvěrou se té představě zcela oddávám.

Vidím zahradu. I onen viadukt. Slyším zpívat ptáky. Dokonce na vlastní nos ucítím vůni trávy. Za keřem se mihla koroptev. Je mi hezky. Nemám důvod oči otevřít.

"Jděte na tu zahradu. Jděte blíž. Vidíte ten malý domek? Tam na vás čekají."

A já v myšlenkách opravdu jdu. Domeček je hezký. Jen nemá žádná okna.

"Vidíte ty otevřené dveře? Vždyť už stojíte přímo u nich. Tak jděte dál. Ničeho se nebojte a vejděte do domu."

Stojím jako přikovaná. Chci promluvit, ale nejde mi to. Nemůžu mluvit. Nemůžu se pohnout. Paní doktorka v zrcadle zřejmě vidí, jak se mi mění výraz tváře, protože pokračuje:

"Čeho se bojíte? Koukejte, vždyť ve dveřích stojí váš táta, usmívá se a zve vás dál."

"Nemůžu", slyším sama sebe.

"A teď? Je tam vaše maminka. Uvařila vaše oblíbené jídlo. Je milá. Volá vás ke stolu."

"Ne." Na víc než na jedno slovo se opět nezmůžu. Zkameněly mi nohy, tělo.

"Dobře. Tak si tam představte manžela. Nebo své děti. Nebo někoho, komu bezmezně důvěřujete. Existuje někdo takový? Určitě ano. Vidíte ho? Je ve dveřích. Stačí udělat krok a jste v bezpečí."

01A tak si tam postupně představuju všechny. Manžela, své děti. Luďka. A stejně to nešlo. Z místa jsem se nepohnula ani o krok. Naopak cítím, jak se mi po tvářích bezmocně koulí slzy. Otevírám oči. Cítím se hloupě. Jako nahá. Úplně nahá.

Zjištění, že neexistuje člověk, kterému věřím, bylo skličující.

...

Před osmi lety jsem jeden večer koketovala s myšlenkou, že si onu situaci znovu představím a že si do oněch pomyslných dveří šoupnu Pátka.

Udělala jsem to.


Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: R.bi..on am®pise.cz 13. 04. 2010 - 13:14
RE: R.bi..on contritus®pise.cz 13. 04. 2010 - 13:20
RE: R.bi..on brumbrumbrum®pise.cz 13. 04. 2010 - 17:47
RE: R.bi..on nena 13. 04. 2010 - 18:32
RE: R.bi..on davidhavel®pise.cz 13. 04. 2010 - 20:05
RE: R.bi..on bublinka 14. 04. 2010 - 00:09
RE: R.bi..on hanka 14. 04. 2010 - 09:53
RE: R.bi..on whitebeard 14. 04. 2010 - 10:03
RE(2x): R.bi..on contritus®pise.cz 14. 04. 2010 - 10:21
RE: R.bi..on newold 14. 04. 2010 - 10:55
RE(2x): R.bi..on petr 14. 04. 2010 - 12:12
RE(3x): R.bi..on newold 14. 04. 2010 - 12:29