Voda: Sen

7. březen 2005 | 05.05 |
› 

Jednoho kouzelného večera potkáš druhou polovinu své duše, toho dokonalého člověka, který uspokojí všechny tvé potřeby a splní všechna tvá přání. Správně? Špatně! Tahle fantazie, kterou básníci a skladatelé omílají pořád dokola, má své kořeny v naší vzpomínce na dělohu, kde jsme byli v bezpečí a "zajedno" s naší matkou; není divu, že se celý život toužíme po tom tam vrátit. Ale, tak trochu hrubě řečeno, je to dětinský sen. A je udivující, jak tvrdošíjně na něm lpíme, tváří v tvář realitě.

Nikdo, ať už tvůj nynější partner nebo ten vysněný z budoucnosti, nemá povinnost přinést ti tvé štěstí na podnose - ani nemůže, i kdyby chtěl. Skutečná láska nepramení ze snahy vyřešit naše potřeby závislostí na druhém člověku, ale z našeho vlastního vnitřního bohatství a vyspělosti. Potom máme tolik lásky na rozdávání, že k sobě přirozeně přitahujeme milence.

Bylo to už řečeno mnohokrát, ve všech dobách. Všichni nábožní lidé to říkali: "Sami přicházíme na tento svět, sami odcházíme." Veškerá společnost je iluze. Samotná myšlenka naší společnosti vychází z toho, že jsme sami a samota nás bolí. Chceme svou samotu utopit ve vztazích... Proto tolik vyžadujeme lásku. Jen se na to zkuste podívat. Normálně si myslíte, že jste se zamilovali do nějakého člověka, protože je krásný. To není pravda.

Opak je pravdou: zamilovali jste se, protože nemůžete být sami. Bylo to nevyhnutelné. Chtěla jsi nějak utéci sama před sebou. A jsou tu lidé, kteří se nezamilují do člověka, zamilují se do peněz. Jdou za penězi, jdou za mocí, stávají se z nich politici. Tím se také vyhýbají své samotě. Když se podíváš na člověka, když se podíváš na sebe, budeš překvapena - všechny tvé aktivity mají jediného společného jmenovatele. Bojíš se své samoty. Všechno ostatní jsou jen výmluvy. Skutečná příčina je, že se cítíš velmi osamělá.

Zpět na hlavní stranu blogu