Mraky: Izolace

8. březen 2005 | 04.04 |
› 

V naší společnosti bylo obzvlášť mužům vtloukáno do hlavy, aby neplakali, aby se tvářili hrdinsky, když je něco raní, a nedávali najevo svou bolest. Do této pasti se však mohou chtit i ženy a každý z nás může mít tu a tam pocit, že jediný způsob, jak přežít je uzavřít se vůči všem pocitům a emocím, abychom nebyli znovu zraněni. Když je naše bolest obzvlášť hluboká můžeme se ji dokonce pokoušet ukrýt i před sebou samými. Stáváme se přimrzlí a rigidní, protože hluboko uvnitř víme, že k tomu, aby se bolest znovu uvolnila a začala námi proudit, stačí jedna malá trhlinka v ledu.

Duhově zbarvené slzy na plačící tváři člověka na této kartě jsou klíčem k průlomu z této izolace. Jedině slzy mají sílu rozpustit led. Plakat je v pořádku a vy nemáte nejmenší důvod, abyste se za své slzy styděli. Pláč nám pomáhá pustit se vaší bolesti, umožňuje nám být citliví k sobě a podporuje uzdravování.

Jsme zoufalí, protože jsme příliš ve své osobnosti. Co to znamená, když řeknu, že jsme příliš ve své osobnosti? A co se přesně děje, když jsme příliš ve své osobnosti? Můžete být buď v existenci anebo v osobnosti - obojí najednou není možné. Být v osobnosti znamená být stranou, být oddělený. Být v osobnosti znamená být ostrovem. Být v osobnosti znamená nakreslit kolem sebe hraniční čáru. Být v osobnosti znamená dělat rozdíly mezi "tohle jsem" a "tohle nejsem".

Osobnost je právě tato definice, hranice mezi "já" a "ne-já" - osobnost izoluje. A zmrazuje tě - už neplyneš. Když plyneš, osobnost nemůže existovat. Proto se z lidí téměř staly kostky ledu. Nemají žádné teplo, žádnou lásku - láska je teplo a oni se lásky bojí. Když se jich dotkne teplo, začnou se rozpouštět a hranice zmizí. V lásce hranice mizí; zmizí i v radosti, protože ani radost není chladná.

Zpět na hlavní stranu blogu