Mraky: Smutek

9. březen 2005 | 02.02 |
› 

Na této kartě můžeme vidět obraz Anandy, bratrance a žáka Gautamy Buddhy. Byl Buddhovi neustále po boku, připraven vyplnit každé jeho přání po celých dva a čtyřicet let. V příběhu se praví, že když Buddha zemřel, Ananda u něj stále seděl a plakal. Ostatní žáci ho kárali, že nic nechápe: Buddha zemřel zcela naplněný; měl by se tedy radovat. Ale Ananda řekl: "Nepochopili jste mne. Nepláču kvůli němu, ale kvůli sobě, protože po všechna ta léta jsem byl neustále po jeho boku a stejně jsem ničeho nedosáhl." Ananda zůstal vzhůru celou noc, hluboce meditoval a prociťoval svou bolest a smutek. Říká se, že do rána byl osvícen.

Období velkého smutku se také může stát obdobím velké transformace. Aby však k takové transformaci mohlo dojít, musíme jít hluboko, až k samotným kořenům naší bolesti a prožít ji takovou, jaká je, bez obviňování a sebelítosti.

Pamatuj si, že tato bolest tu není od toho, abys byl smutný. V tom se mnozí lidé mýlí... tato bolest je tu jen proto, aby ses stal bdělejším - protože se lidé stávají bdělými až tehdy, když se jim šíp zabodne se hluboko do srdce a zraní je. Jinak se bdělými nestanou. Když je život snadný, pohodlný, příjemný, kdo by se staral? Komu by se chtělo být bdělým? Když vám ale zemře přítel, existuje určitá možnost. Když se s tebou rozejde tvá žena - a ty jsi úplně sám uprostřed temných nocí. Tolik jsi ji miloval a vsadil jsi všechno, co jsi měl a najednou, z ničeho nic, je pryč. Plakat ve své osamělosti je příležitost, která ti, když ji využiješ, může pomoci k uvědomění. Ten šíp bolí: můžeš ho využít.

Bolest tu není proto, abys byl zoufalý, je zde proto, aby tě učinila bdělejším. A když jsi bdělý, zoufalství zmizí.

Zpět na hlavní stranu blogu