Náhody, díl 69.

31. srpen 2012 | 00.00 |

Náhody jsme tu spolu řešili už mnohokrát. Svět je menší a ještě menší. Potkáváme se stále se stejnými lidmi, jen o tom vůbec nevíme. Dokud. Dokud o tom nemluvíme.

...

Přede dvěma týdny byla v Havranově pouť. Obyčejná vesnická, taková ta s kolotoči, šermíři, krasojezdkyní na pohádkovém černém hřebci, cukrovou vatou, grilovanými buřty, studeným pivem, teplým počasím. A samozřejmě spoustou lidí.

Domorodců bylo méně, cizích většina.

V jednu chvíli jsme s Filipem a jeho budoucí rodičkou, ano, v listopadu přiletí čáp, seděli u stolu a krmili se pivem. Mimochodem šíleně ledovým, druhý den mě pak bolelo v krku.

Přisedl si k nám pán. Starší, vlasy stříbrné, chování jakbysmet. Sedl si a počal si s námi povídat. Tak, o všem možném. Mně to v hlavě po chvíli začalo šrovotovat a už jsem střádala plány, jak bych mu nenápadně podstrčila svoji tchýni. Jako že nadobro. Pěkně se vším všudy. Šup, šup.

Mluvili jsme dlouho. O všem možném. Načež k nám přisedl i můj manžel a řeč se stočila, jak taky jinak, k autům, motorkám, motorům, lodím, letadlům.

Nezapojovala jsem se, ale poslouchala, to ano.

"Takový auto neznám, to se na mě nezlobte", slyším po pár minutkách manžela a bystřím.

"Mám ho tady na zahradě, se můžete přijít podívat", reagoval pan Stříbrný.

"A kde tu chalupu máte?", kul želízko můj manžel.

Pán se počal ošívat. Z jeho chování nebylo jasné, jestli to říct nechce nebo cestu neumí popsat a tak jsem mu chtěla pomoci.

"Sice už na úřadě deset let nepracuju, ale troufám si tvrdit, že mi v hlavě ještě něco zůstalo", usmála jsem se a pokračovala, "stačí, když mi řeknete vaše číslo popisné a já vám řeknu, kde tu vaši chalupu máte."

"Číslo sto", vylétlo okamžitě pánovi z úst. Přičemž mně to v hlavě udělalo cvak, blik a s úsměvem na rtu jsem jako z rukávu do éteru sypala: "Á, pan Čtvrtek, trvalé bydliště ulice Plavební, Děčín."

Všem třem chlapům spadly brady.

"Tak teď jste mě dostala!", smál se pan Čtvrtek, "tomu říkám paměť!"

...

Mluvili jsme spolu dlouho. Hodně dlouho. A pak spadla brada mně.

"A kde pracujete teď, když na úřadě už deset let nejste?", ptal se ještě narychlo pan Čtvrtek Stříbrný ve chvíli, kdy mi podával ruku na rozloučenou.

"Za sedmero horami, v té střední škole pod náměstím."

"Ne!", smál se, "Ne, to není možné! A pracuje tam ještě Ten a Tamten? A u schodiště je To a To?", zahlcoval mě otázkami v tak rychlém sledu, že jsem skoro nestíhala odpovídat. 

"Tak si představte, paní Renatko, že já kdysi kreslil pro tu vaši školu projekt. Všechny tam moc pozdravujte, někdy bych se přišel moc rád podívat."

...

Slovo dalo slovo. Domluvili jsme se. Pan Čtvrtek Stříbrný má do školy dveře vždy otevřené.

Jo, ale na to jeho tajemné auto jsem se podívat ještě nebyla.

Ale!

Ale zrovna včera k večeru, než se strhla bouřka, jsem nadhodila tchýni, že bychom se mohly jít projít.

To by bylo, abych ji neudala. Ale pst!

No co, chybí nám tu chlapská ruka. A to tak, že hodně!

01



Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře

RE: Náhody, díl 69. mirekČ 31. 08. 2012 - 06:08
RE(2x): Náhody, díl 69. newold 01. 09. 2012 - 17:58
RE: Náhody, díl 69. adil®pise.cz 31. 08. 2012 - 07:29
RE(2x): Náhody, díl 69. newold 01. 09. 2012 - 17:59
RE: Náhody, díl 69. zdenka"ren" 31. 08. 2012 - 14:40
RE(2x): Náhody, díl 69. newold 01. 09. 2012 - 18:00