Stoma stomp

Žijete-li přes čtyřicet let pod jednou střechou s mrzoutem Rybou a jeho matkou Lvicí, která svého syna, byť mu táhne na šedesát, vidí stále jako šestiletého, postupem času se z vás pomalu ale jistě stává autista. Mluvíte míň a míň a uzavíráte se do světa svého. 

Na pustý ostrov utíkám čím dál tím častěji, neb tam sama sebou být smím. A jsem. A usmívám se. 

A myslím na to, jak vám ten náš dnešní oběd podat, abych vyloudila úsměv i na tváři vaší. Když už jsem si ten NewOld vybojovala nazpátek. 

...

Vždy vařím i pro tchýni. Dnes polévku z červené čočky, francouzské brambory a okurkový salát. U stolu sedím zády ke zdi, vždy a všude. Doma obzvlášť. 

Rybu mám po ruce levé, Lvici po pravé, naproti sobě zelené skříňky a v nich hrnečky. Zvednu-li hlavu od talíře, koukám do zeleného. Kdysi jsem slyšela, že to uklidňuje. Ta zelená. A ano, dnes už vím, že na každém šprochu, pravdy trochu. 

Jak se říká, u jídla nekoukám ani nalevo natož napravo, a pokaždé se těším, že se ti dva rychle najedí, a z mého ostrova vypadnou pěkně každý po svém, abych mohla rozjímat i při mytí nádobí. Pěkně postaru, s rukama ve škopku. Jen já, šplouchání vln, sem tam Pátek. 

Stejně tak dnes. Obědváme, nikdo nemluví, ticho u stolu rozbíjí jen cinkot příborů.

A najednou si uvědomím, že slyším ještě něco. Zaposlouchám se a chce se mi smát. Na jazyk se mi derou slova, která bych díky své, dříve až dětské, bezprostřednosti ještě před pár lety řekla s klidem i nahlas. Ale protože dnes už vím, že v této společnosti je mlčeti zlato, mlčím.

Vám to ale povím. 

Ten zvuk, tak to Rybě i Lvici cvakaly čelisti! Kdyby alespoň oba, když už jsou pokrevní příbuzní, kousali to jídlo synchronizovaně, ale to oni né. Oni si musí skákat do řeči i mlčky! 

A protože si oba cvakali pěkně do rytmu, okamžitě se mi vybavil stomp. 

Kdo nevíte, oč jde, mrkněte třeba sem.

...

Hezký víkend.

Já jdu na to nádobí.