|
Kdo si hraje, |
|
Má životní zkušenost č. 20.251.121
dnes | 10.05 |
Ten pocit, když brzy ráno, ještě za naprosté tmy a ohlušujícího ticha, se škrabkou v ruce postupně obšťastňujete všechna okna svého auta, nad hlavou vám letadlo letí tak nízko, že vás upoutá nejen jeho zvuk ale i jeho silueta, neb se nahoru prostě podíváte, a díváte se dlouho, a dochází vám, jak jste proti němu, neřku-li proti Vesmíru, tak maličcí, titěrní, nicotní a smrtelní, a vy s těma očima upřenýma k obloze přejdete automaticky ke dveřím pátým, škrabku zvednete do úrovně okna, skloníte hlavu, abyste v té bohulibé činnosti mohli pokračovat, a usmějete se.
Usmějete, protože se na vás z toho namrzlého okna culí namalovaný smajlík, ... ten pocit hřeje. A vy už nejste maličcí, natož nicotní. Jste nesmrtelní.
Tedy, ... pokud to mé auto neobešel zrovna Rudý John. 
