Pátek

6. září 2010 | 00.00 |

"Renčo, no ták, nenech se přemlouvat", škemrala Marcela to osudné úterý. "Prosím. Co ti to udělá? Přijdeš, dáš si kafe, ukážeš mi co a jak, pokecáme a jdeš domů."

Byla jako flašinet. Už pár dní mě uháněla, že má nový počítač a že na něm nic neumí, tak jestli bych prý nezaskočila a to nejdůležitější ji nenaučila.

Nikdy jsem neuměla říkat Ne. Netuším proč, ale jít se mi nechtělo. Fakt ne.

...

K večeru jsem přeci jen šla. Všude ležel sníh. Lampy ho něžně olizovaly a on koketně jiskřil.

Marcela už na mě netrpělivě čekala. V počítači jsem jí nastavila jen to z mého pohledu nejdůležitější - outlook. A ukázala, jak se do své schránky dostane i přímo. Vytvořila jsem jí pár složek a vysvětlila, jak se co kam vkládá, kopíruje. Nesmějte se, uvědomte si, že to bylo před deseti lety.

Když už jsem chtěla jít domů, řekla něco, po čem jsem doslova odmítavě nadskočila. "Renčo, a ukážeš mi, jak se chatuje?"

"Ne, to po mně nechtěj. To jsme si nedomluvily. Já prostě nechci."

"Prosím. Jen mi to ukaž. To tě přece nezabije."

"Ty mě štveš", zavrčela jsem, znovu si sedla ke klávesnici a najela na stránky Pokecu, na Atlas. "Musíš si zaregistrovat nějakou přezdívku", nesouhlasně jsem si mlela pod vousy písničku svoji, "napadá tě nějaká?"

"Hmm", zapřemýšlela Marcela. "Jo. Napadá. Kleopatra!" Oči jí v tu chvíli zářily jak dítěti u vánočního stromečku. Řekněte takovému člověku, že ne. To fakt nešlo.

Zaregistrovala jsem jí tudíž Kleop@tru a rovnýma nohama hupsla do místnosti 30 a více.

"Modrý jména jsou kluci, červený holky. Když chceš psát všem, píšeš normálně. Když chceš psát jen někomu konkrétnímu, musíš zaškrtnout tady ten zámeček. Vidíš? Tady ten." Snažila jsem se Marcele trpělivě a názorně všechno polopaticky vysvětlit, abych to nemusela v příštích dnech absolvovat ještě jednou.

"Jo, jo. Chápu to. No. No, tak někomu napiš, ne?"

"Ne! Ne, to fakt ne." bránila jsem se zuby nehty a myslela na své předsevzetí.

"Renčo, neblázni, co ti to udělá? Piš. Bude legrace." špitla znovu Marcela a koukala na mě psíma očima. Fakt nejsem ze železa. Natož rampouch.

"Ach jo. Ty mi dáváš", rezignovala jsem a už už chtěla napsat něco na sklo, když v tom se na monitoru objevila zpráva pro Kleop@tru.

"No vidíš!" chichotala se Marcela, "tak mu odpověz, dělej!"

Odpověděla jsem. Ale protože jsem chtěla dostát svému předsevzetí, rozhodla jsem se k něčemu, co jindy opravdu nedělám. Rozhodla jsem se ve dvou věcech lhát.

Onen mladý charizmatický muž od Olomouce se tedy krom samých pravdivých věcí o mně dozvěděl i to lež, že jsem z Brna a že se jmenuju Dagmar. Byl milý, ne vlezlý. A psal přesně tak, jak mi to imponuje - bez chyb. Asi po půl hodině jsem se s ním rozloučila.

Rozloučila jsem se i s Marcelou a šla domů.

Lampy dávaly sněhu ještě pořád nadrženě zabrat. Byl 6. únor 2001 a já byla sama se sebou spokojená.

Chat mi nic neříkal.

Pokračování příště



Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Pátek petr 24. 03. 2014 - 07:00
RE: Pátek newold 24. 03. 2014 - 15:00