Den první - Bezmoc

18. srpen 2009 | 11.00 |

Neděle 09.08.09

Od rána je mi ouvej. Bolest mi vystřeluje do levé lopatky. Na jídlo nemám ani pomyšlení. Katka s přítelem měli včera odjet na dovolenou do Špindlu, ale jedou až teď. Odjeli a já na chviličku zalehla. Kolem jedenácté mě napadlo, že bych měla asi začít vařit a tak jdu. No... spíš se belhám a proto jsou v hrnci jen brambory a na pánvi pangas. Ve dvanáct volám kluky ke stolu. Nejím. Naopak se opět v tichosti, nádobí nenádobí, odplížím zpátky na gauč a snažím se usnout. Jenže mrcha bolest sešlápla pedál až na podlahu, a proto ve chvíli, kdy mi vžene do očí slzy, rezignuju a DOBROVOLNĚ chci do nemocnice. Oblékám se a jdu ven za klukama: "To se nedá vydržet", vzlykám. 

V nemocnici je na pohotovosti asi pět lidí. Když jsem konečně na řadě, jsou dvě hodiny odpoledne a já mám tu čest poznat nejnepříjemnějšího doktora na světě. Bez skrupulí se rozčiluje, že je čekárna plná. Co si to ti lidé v NEDĚLI dovolují?! Abych tedy velice "milému" panu doktoru práci usnadnila, podávám mu všechny své nashromážděné nálezy týkající se žaludku a žlučníku. "No jo no, máte tam kámen, je to žlučník", říká mi a v jeho hlase nejde neslyšet "tak co votravuješ?!" ... "Sestro, s paní na příjem. EKG a na chirurgii. V pokladně zaplaťte 90,- korun. Nashle."

Na příjmu mi dělají EKG. Tašku a boty mi šoupli nahoru mně na nohy, tudíž mi dochází, že z téhle postele už neslezu. Bolest se ale stále stupňuje, takže je mi to tak nějak fuck. Přichází sanitář. Zřejmě pozornost osudu, poslední rozptýlení či co. Holky, nelžu, nejkrásnější chlap, jakého jsem kdy viděla. Je mu asi tak 25 - 30, je urostlý, má vymakané paže, milý, něžný, vzhled opravdového mušketýra, na levém prsu cedulička se jménem. Pavel.

Během chviličky jsem v sedmém nebi patře na chirurgii a dochází mi, že jsem přijela, ne za pět minut dvanáct, ale minutu po dvanácté. Cítím jako by ve mně něco prasklo, cítím, jak se to ve mně rozlévá, cítím, jak mi něco drží plíce a já se nemůžu nadechnout. Bolest mě doslova do písmene srazila na zem. Beze studu říkám, že jsem se na pokoji plazila po zemi, lapala po dechu a přerývavým hlasem volala sestru. Přišly dvě. Stály nade mnou a stejným tónem jako doktor na pohotovosti mi sdělily: "No jo no, to máte žlučníkovou koliku, musíme počkat až přijde doktor", a odešly. Ano. Ony odešly. Neumíte si představit, jaký to je pocit. Pocit bezmoci. Pocit studu. Nechají vás ležet na zemi a vy jen bezmocně pozorujete jejich nohy, protože výš hlavu prostě nezvednete!

Ztratila jsem pojem o čase. Ale myslím, že to bylo tak deset minut, kdy jsem se konečně vyšplhala alespoň na postel. Pak jsem se ztratila úplně. Když jsem  po nějaké době otevřela oči, měla jsem už v levé ruce kanylu, do které mi po kapkách pršel život. Usnula jsem.

...pokračování


Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Den první - Bezmoc newold 19. 03. 2013 - 18:08
RE(2x): Den první - Bezmoc petr 23. 03. 2014 - 16:34
RE(3x): Den první - Bezmoc newold 24. 03. 2014 - 12:40
RE(4x): Den první - Bezmoc petr 25. 03. 2014 - 14:48