Tchýni už kolikátý den nefunguje televize, tudíž se večer co večer, v ruce sklenku červeného, povinně dívám na zprávy.

Sněží. Celou noc sněží. Fouká šílený vítr. Stromy se ohýbají až k zemi. V mé kuchyni kraluje Meluzína. Barvy, které ještě včera padaly na zahradu, přikryla ledová bílá.

Tak, kohopak bych pozlobila dnes? Když už je ta středa. Kdo to tu v poslední době pořád žbrblá, frflá, a to údajně jen proto, že je podzim? Kdo z postele vstává zadkem napřed?

S laskavým svolením autora fotek, pana Zdeňka Fiedlera, jsem mu jich pár "uzmula". Jsou totiž nádherné. Dechberoucí. Jukněte!  Jen jukněte, jak to u nás nahoře dole vypadá.

Přišlo mi e-mailem odpovědí pár. Pobavily mě velice. Roztáhly pusu mou do úsměvu. A protože by se někomu z vás mohly někdy třeba i hodit, podělím se. Musím.

Není to tak dlouho co jsem měla možnost vidět pár fotek, které zvedly mou náladu o dobrých 169%. Obzvlášť jedna. Druhý den jsem je proto poslala i Katce, neb

Musím to tu kapku provětrat. Ale opravdu jen v rychlosti, neb za pět minut už musím sedět v autě. Tak tedy... když už je ta středa, tak něco málo na zub. To dá rozum.

aneb pár odstavců o tom, jak máme dok*rvené zdravotnictví, a taky o tom, že náhody neexistují, ...neb jsem se už kapku uklidnila a nasr*ná jsem tak akorát. Ne málo. Ne moc.