bublinkacz*: Přesně to se stalo mezi mým synem a brzy již bývalou snachou. Oba jsou to vlastně hodní lidé se smyslem pro rodinu, bohužel ale ne spolu. Byli nešťastní oba a tím i jejich malý synek. Když byli spolu, jen se dohadovali, byli na sebe alergičtí. Nemohli žít už ani vedle sebe, ani kvůli tomu malému ne. Prostě si někdy dvě povahy nesednou a to se pozná až po pár letech. Po vzájemném vyčítání a shazování viny jeden na druhého to prostě ukončili. A s odstupem několika měsíců mohu říct, že to prospělo všem třem. Já i manžel jsme z úplné rodiny, sama jsem vdaná 22 let. Všude je něco. Měla jsem názor, že všechno jde překonat a urovnat jen pro zachování rodiny. Už ho nemám. Všechno vyřešit nejde a někoho nutit ke vzájemné lásce je blbost. Boj o milovanou osobu má smysl jen do té doby, pokud jeho srdce a mozek není jinde ( a všichni víme, čím chlap myslí). Otázka je, zda u kamarádky jde o lásku či psychickou závislost na partnerovi. Od obojího se lze osvobodit, pokud ten druhý nechce ve ve vztahu setrvat.
Rozkvetli oba, syn i snacha. Bez sebe jim je líp. Kdybych to neviděla na vlastní oči, neuvěřím.