Čtvrtek, ne Václav

Od včerejšího večera tu pršelo, sněžilo. V noci pak řádně přituhlo. Je tudíž jasné, že jsem ráno měla co škrábat. Sousedovic Fanda statečně pomáhal.

Čelní sklo na své straně spolujezdce měl už koukatelné, a tak mi jako malé dítě radostně říká: "Já už uvidím, můžeme jet!"

"Můžeme. Ale odřídíš to ty!", smála jsem se a koutkem oka mrkla na Katku a jejího Golfa. Chuděra. I ona měla nejen na čelním skle vrstvu ledu o síle cca 1 cm.

Vyjeli jsme. Příšerný vítr. Silnice šílená. Kam se hrabe kluziště. A Katka dnes jela opět do Prahy.

Když byla v Praze naposledy, nějaký tydýt to do ní na křižovatce napálil zezadu. Telefonoval a přehlédl, že je na semaforu červená a všechna ta auta před ním stojí. Nebrzdil. Ani to nezkusil.

A tak mám zase nervy jako špagátky. Ale jsem statečná.

Nevolám jí. Nepíšu jí. Pracuju. "Jako ďas, pane profesore!"

...

Pěkný den všem, Contritus a Lentilce pak obzvlášť.

P.S. Tady na severu sněží. Jak je v Praze? Víte to někdo?

...

Ad Slávek: Psala jsem Slávkovi, odepsal mi Dan, Slávkův syn. Snad se nebude ani jeden z nich zlobit, když vám sem část zkopíruju. Ostatně, je tam vzkaz pro vás všechny.

"Táta má dost velké problémy, je na kyslíku a k počítači zatím nemůže. Doktoři to už asi vzdali a táta do nemocnice odmítl jít. Mám vyřídit všem pozdravy. Dan"

Část e-mailu jsem si dovolila nechat raději jen pro sebe.