Horní Libchava II.

Před obědem začalo pršet takovým způsobem, že se mi ani nikam nechtělo. Ale jela jsem, to dá rozum, neb tajemno já můžu a o zámku v Horní Libchavě se nesou historky všelijaké. Např. i ta, že ve sklepení nacisté vyráběli záhadnou zbraň či UFO a v okolí Horní Libchavy hledali onen profláknutý grál.

Nevím, proč jsem si naivně myslela, že na zámku nebude ani noha. Byla! Nohou jako v mraveništi, aut a motorek nastejno. Najít místo na zaparkování byl kumšt. Jsem ovšem holka z vesnice a tak jsem si místečko našla. Pěkně u keříčku.

Na nádvoří zámku byla spousta stánků, návštěvníci, a pak lidé stylově špinaví a nevoňaví - zvláště ti, kteří udili, pekli a grilovali maso.

Na pódiu hrála kapela své reggae, opodál voněl grog. Atmosféra jedním slovem úžasná!

Před třetí hodinou jsem vešla do zámku s tím, že ve tři by měla začít jeho prohlídka. Na chodbě stálo asi tak padesát šedesát lidí a já se dozvěděla, že dovnitř pustí skupinu po třiceti lidech. Nicméně jsem stála na místě, neb za prvé venku se strhl šílený liják a za druhé - na konci chodby měla své královstí paní perníkářka a její umění bylo cítit po celém zámku. Vůně nadpozemská.

Ve tři hodiny se nedělo nic. Na chodbě bylo nedýchatelno a tak to, k mému štěstí, pár lidí vzdalo a odešlo.

V půl čtvrté se otevřely dveře a uvítal nás velice milý pan průvodce. Mezi třicítku vyvolených jsem se zdárně protlačila a vešla po schodech do prvního patra.

Kdykoli jdu po zámeckých schodech, napadne mě, kolik lidí po nich už za ta století asi tak šlo, jak vypadali, o čem přemýšleli, jak se měli a jak zemřeli. Někdy je slyším. I včera. Včera jsem zaslechla smích mladičké služebné. Byla veselá a čelo jí zdobily kudrlinky vlasů.

Vystoupali jsme do prvního patra, do dlouhé prosvětlené lodžie, odkud byl nádherný výhled do prostor před zámkem - toho času na stánky.

Zámek je totálně vybydlený. Prázdný. Není v něm žádný původní nábytek. Nic. Co si neodvezli dědicové, to odvezli příslušníci SS. Zbytek posléze zničila naše armáda.

Nový majitel, pan Oldřich Kilián, je etnolog, cestovatel. Má svůj vlastní obchod v Karlových Varech. Spolupracuje s různými časopisy, např. Koktejl, velice rád fotografuje - a podle toho to uvnitř zámku vypadá. Všude jsou nádherné fotografie téměř nahých Pátků a Robinsonů. Všelijaká cingrlátka, masky, lapače snů, nádherné malby na hedvábí - ty barvy, to bylo něco úžasného!

Místností je na zámku 69 něco kolem šedesáti, říkal pan průvodce. Jsou tak rozházené, že by člověk potřeboval mapu, aby nezabloudil.

Opravené, včetně podlah a malby, jsou zatím jen asi dvě nebo tři. A ty jsou tedy opravdu skvostné. Krásně prosvětlené, čisté. Ovšem moderní.

Na zámku je práce jako na kostele. Pan Kilián má můj neskonalý obdiv a rozhodně jsem tam nebyla naposledy.

...

Pár fotek tedy.

Ale jak jsem už řekla, zámek je v příšerném stavu, počasí stálo za prd a nový majitel je etnolog.

Jo, a nikde se nesvítí. Všude je tma. Fotit uvnitř opravdu nešlo... a ani nebylo co - renesančního.

Jukla jsem i z okna.

Neodolala jsem, Jiříku, ta je pro Tebe.

A ta je pro vtipálky.

Když jsem odjížděla domů, před mým autem stálo auto jiné. Nějaký dobrák mi ho zaparkoval těsně u nárazníku. Už už jsem chtěla vybublat, ale všimla jsem si "espézetky" a došlo mi, že tím vtipálkem je můj švagr a že to mělo být "ahoj, taky jsem tady, heč!" a bylo po vybublání.

Byl to hezký den. I večer, neb ten jsem strávila opět u snookeru.

...

Pěkný den, Prdelky. Pěkný i ten dnešní.