petr: To jste řekla tak krásně, že nemůžu mlčet. Hlavně ta poslední věta mě dostala. Protože kdo autorku jenom trochu zná, respektive komu dovolila nahlédnout pod pokličku pravdy, ten ví že zrovna s ní se osud nemazlil a nemazlí.
Někde jsem četl, že nejvíc radosti, pomoci a pohlazení rozdávají ti, kteří sami trpí a je to pravda. Tedy v případě, že jsou empatičtí a hodní jako Renka. Trpící sobec se chová totiž přesně opačně. Fňuká a bere. Je třeba to rozlišovat.
A vy jste to řekla moc krásně, Aničko.