Den pátý - Kdo chce kam, pomozme mu zpátky

Čtvrtek 13.08.09

V půl sedmé ráno mi k posteli sestra opět přináší škopíček s vodou. Tentokrát jsem to už zvládla. Není mi ještě do zpěvu, ale je mi hodinu od hodiny lépe. V kapačce mám pořád zásoby. Glukózu, antibiotika. Do paže dostávám injekce na ředění krve, do zadku pak proti bolesti.

Vizita. Jsem první na ráně, hned u dveří. Pan doktor Kadlec zůstává zaraženě stát, dívá se na mě a vážným hlasem říká: "Tedy. Dnes jsem hluboce zklamán!" A mně v mozku šrotuje, co jsem vyvedla. Pokračuje tedy: "Bez hadru na čele jste jako Jackson bez klobouku. Už jsem to bral jako vaši "imič", a usmívá se. V tu ránu jsem pochopila, co znamená  za břicho se popadat. Smála jsem se a šíleně to bolelo!

Po vizitě se zbavuju cévky. Druhá hadička pryč a já se začínám těšit na oběd. Moje první jídlo od soboty! Mladá holčina odchází domů. Sestřičky převlékají postel. Dozvídám se, s čím leží paní Nová, ta u okna.

Asi v deset je na pokoji sestra Klára. Rázná, ale člověk. "Paní NewOldová, jdu vám povytáhnout drén", sděluje mi a já hlupák si bláhově myslím, že drén je drén. Prdlajs. Jaký je rozdíl mezi drénem u zubaře a drénem na chirurgii? Dnes už to vím přesně. Takových 50 centimetrů!

"Ležte v klidu a natáhněte si nohy. Bude to nepříjemný, ale zvládnout se to dá", konejší mě Klára. Opravdu netuším, co přijde a tak jí věřím. "Tak, a teď se zhluboka, hodně zhluboka nadechněte!" Nadechnu se a... A Klára po-po-táhne. Bolestí mi instinktivně vyhrknou slzy. Takové ty, které opravdu neovlivníte. Bolest trvala jen chviličku. Ale byla řádná. Bylo to jako by mi někdo z těla tahal páteř ven tou dírkou pod pravým prsem.

"Třetí hadička pryč", myslím si naivně. Že se mýlím, poznám ale až zítra, a tak jsem na tom v tuhle chvíli psychicky relativně zase o něco lépe.

Ležím a zkouším si číst. Ale nejde to. Knihu moc dlouho neudržím. A tak konečně zapínám mobil. Naskáče mi spousta smsek, spousta zmeškaných hovorů. Mimo jiných mi do nemocnice psala i Furie a James003, kterým tímto ještě jednou moc děkuju za podporu! ... Na příchozí smsky odpovídám postupně. Moc rychle mi to nejde, ale snažím se.

Mezi psaním chvílemi odpočívám a poslouchám ty osmdesátileté babčinky od vedle. Usmívám se. Dám k dobru jeden jejich dialog, který mi v hlavě utkvěl.

Babčinka č.1: Jé, vy máte kalhotky?!

Babčinka č.2: A proč né. Já je nosím ráda. Nosím je i doma!

K obědu jsem měla vodu s mrkví a hóódně řídkou kaši. Jakou, to nevím dodnes, neb jsem ji ani neochutnala. Tak vábně vypadala. Ale mezi námi, já hlad ani neměla. Tak nějak mě zasytila ona "polévka".

Po obědě k nám na pokoj přivezli další paní. Paní Hodnou. Paní Hodné je osmdesát, ale vůbec na to nevypadá. Je veselá, šmrncovní a pusu má od ucha k uchu. A hlavně, hlavně ji vůbec nezavře. Po zjištění, že se s paní Novou znají, pusu nezavřela ani jedna.

Čtvrteční odpoledne a večer mi je lépe a lépe. Voda na záchodě pořád neteče. Pravidelně dostávám injekci na ředění krve a proti bolesti. Paní Hodná jde zítra na operaci, a tak dostává prášek na spaní. Paní Nová se cítí taky lépe a tak kouká na svoji minitelku. Já? Já beru do ruky mobil a píšu blbiny.

Mimo jiné třeba i to, že na nemocnici je nejlepší skutečnost, že si tu každý může prdět jak chce. Co dím může, přímo musí! Neb každý doktor se tu ptá: "A co prdíky?"

...pokračování