"Přijde doba úpadku. Ó, králi Šalamoune, tak jako dnes živí se mužové národa tvého obchodem a obhospodařováním svých stád, tak přijde doba, kdy ženy prodejem těla svého živiti se budou. Nápojů opojných užívati budou, takže plodnosti jejich ubude a lidstvu zánik úplný hroziti bude. A pak-li z ženy, nápoj omamný požívající, dítě se zrodí,

Abych nezůstala pozadu, přispěju i já svou troškou do mlýna. Ovšem - nečekejte žádné zázraky, neb s foťákem nejsem žádný kamarád. Umím to jen zmáčknout a nasosat do počítače, to ano. Ale fotit detaily?  Použít jakési "makro" či co? Za prvé do dnes nevím, co to znamená,

Onoho pána jsem navštívila víckrát. Nedávno jsem ho po letech potkala v jednom obchodě a nevěřila jsem svým očím. Ten člověk snad mládne! Nelžu. Dlouhé vlasy měl jako před lety, sice trochu prošedivělé, ale měl. A na to, že je mu kolem sedmdesátky, vypadal tak na padesát. Inu. Psychika je daleko šikovnější než si myslíme. A jestli každé ráno vstává s tím, že si říká: "Dnes bude pěkný den. Zítra budu o týden mladší!", bude co nevidět opět cumlat bradavku. Rozuměj - bude pít mateřské mléko!

Před pár lety jsem párkrát zašla za jedním šamanem. Víceméně jsme si pokaždé vlastně jen povídali, o žádné čáry máry nešlo. Ani nevím proč, ale dnes ráno se mi najednou vybavil a já si řekla, že vám o těch našich sezeních povím.

Onen pán je z Prahy a nedaleko od nás má chalupu, kam pravidelně dojíždí. Na zahrádce má kadibudku. Kytky. Lavičku pod košatým stromem.

Sliby plním, Hospodyňko! Jen byly poslední dny poněkud hektické... mno... obávám se, že takových bude ještě pár.

Tak tedy. Kudy se do toho mám jen zakousnout... Hmm...

Bylo nebylo. Pár kilometrů od Osady Havranů se rozprostírá osada jiná - Osada Prasátek, Osada Sviní,

Už třetí den si říkám, že zasednu, dostojím slibu, srovnám písmenka do šiků a zavelím "k poctěé zbraň!" a pochlubím se příhodou, která se o Velikonocích stala asi tak před devíti lety, ale nějak na to není nálada... neumím být nemocná. Neschopenku sice mám, ale umyla jsem všechna okna, pekla, vařila, uklízela, malovala vajíčka - s Katkou, to dá rozum - každé poválela v dlaních, čímž dostaly krásně mramorovou strukturu, a každé třetí jí vyklouzlo, takže mramor dostal i patřičnou patinu stáří.

Skočil na mě bacil. Fanda se směje, že jsem jako beruška. Terka ujela 600 kilometrů a teď děti stejně neuvidím. Karanténa! Ředitel se mi smál, že nemám imunitu. A tak jsem mu pár neštoviček nechala u stolu. Uvidíme...

Být účetní je těžké. Být účetní na malé obci či ve školství těžší. Být účetní ve školství českém je vstupenka do blázince.  Fakt. Už včera, když jsme šli s holkama a školníkem z oběda, jsem měla v hlavě skřítka, který mi u ucha co chvíli bzučel: "Poskoč si!", "Vyplázni jazyk!", "Hele auto, zamávej mu!"... No jo, hrabe mi.  Slýchám hlasy už nejen v noci, slýchám