Nová dvířka v nové díře ve starém komíně v kuchyni nejsou dosud řádně ošacena, tudíž mě ráno budila ne jen Meluzína ale celá její rodina. Včetně bezzubého strýčka Průvanu.

Tchýni už kolikátý den nefunguje televize, tudíž se večer co večer, v ruce sklenku červeného, povinně dívám na zprávy.

Sněží. Celou noc sněží. Fouká šílený vítr. Stromy se ohýbají až k zemi. V mé kuchyni kraluje Meluzína. Barvy, které ještě včera padaly na zahradu, přikryla ledová bílá.

S laskavým svolením autora fotek, pana Zdeňka Fiedlera, jsem mu jich pár "uzmula". Jsou totiž nádherné. Dechberoucí. Jukněte!  Jen jukněte, jak to u nás nahoře dole vypadá.

Není to tak dlouho co jsem měla možnost vidět pár fotek, které zvedly mou náladu o dobrých 169%. Obzvlášť jedna. Druhý den jsem je proto poslala i Katce, neb

aneb pár odstavců o tom, jak máme dok*rvené zdravotnictví, a taky o tom, že náhody neexistují, ...neb jsem se už kapku uklidnila a nasr*ná jsem tak akorát. Ne málo. Ne moc.

"Vy ještě uklízíte?!" třeštil na mě svá kukadla zedník, sotva jsme se dnes potkali ve dveřích. "Jo!" pleskla jsem ho málem mokrým hadrem. "Mám ty saze i v těstovinách!"

Že kolikrát nemám kde zaparkovat, přijedu-li odpoledne z práce domů, jsem si zvykla. Už jsem to tu nejednou vyprávěla. Stejně tomu bylo i včera.

Tak ten hrabě, narozdíl od Irenky, včera opravdu přijel. Na mou duši. Chtěla jsem vám ještě večer podat hlášení, leč byla jsem za ten den tak ucaprtaná,

Venku mlha jak na pozemcích sira Charlese Baskervilla. Mlha, že by se dala krájet. I Rákosníček by se z ní radoval, znám ho. A třináctého k tomu.