Šíleně mě bolí pravá ruka. Začalo to zápěstím, dnes to bolí až k lokti. Být chlap, věděla bych, čím to je, a občas si to dělala levačkou. To je prý

Odpo jsem neodolala a jednu fotku před domem pro vás cvakla. Zkusila jsem na mobil natočit i půlminutový "film", aby bylo vidět ten sníh opravdu v pohybu, ale nevím,

Venku sněží přesně tak, jak to mám ráda. Pomalu. A tiše.

Věci často nejsou takové, jak se na první pohled zdají. Někdy je dobré podívat se dvakrát. To samozřejmě vůbec neplatí jen o darech. Platí to všeobecně.

Proč voňavé, je po včerejšku jasné. S praktikami Lentilky se v tomto směru ovšem ani v nejmenším neshoduju.

Přes noc nasněžilo dalších 15 čísel sněhu. Sníh se sype hustě, že není vidět na krok. Oproti tomu minulému pátku padá k zemi ovšem klidně, tiše. Pohádkově.

Troufám si tvrdit, že do hysterické ženské mám daleko. Někdy se těch "maličkostí" ovšem nastřádá v jednu chvíli tolik, že stačí poslední kapka, jedno maličké ťuk,

Bylo by fajn, kdyby se funkční lidé od těch nefunkčních odlišovali i viditelně. Třeba barvou. Hned bychom věděli, na čem jsme, která bije.

Domů jsem dorazila vymrzlá, ucaprtaná. Za nos, na kterém se mi líně povalují brýle, by se nemusel stydět ani leckterý sněhulák.

Sálem se ozval smích a já byla v cukuletu probraná. Byl to zlomek vteřiny, hned poté, co mi upadla hlava a já se čelem břinkla o stůl.