Minulý týden jsem od Katky dostala nový diář. Diář na rok 2012. Bez téhle věcičky bych byla nepoužitelná stejně jako bez internetu. Smutné, leč pravdivé.

Mlha, že není vidět na krok. Zima. Prostě Sibiř. Irenka tak naší Osadě Havranů říkává často. Hodně často. Proč?

"Proboha, co to je?!" zařvala jsem do tiché mlhy v zápětí po tom, co se mi nohy rozjely každá jiným směrem. Náledí. Mlha. Šiklo by se přirovnání hustá jako zdravé sperma,

Od jisté doby si nejméně jednou denně vzpomenu na Lentilčin parkovací kolíček. Přestože tuhle vychytávku já při parkování nepotřebuju, neb řídím 25 let, uvědomila jsem si,

V sobotu bylo krásně. Na obloze, i na duši, neb sluníčko hřálo mě za uši. V sobotu jsme ve škole měli jeden z těch dní, kdy dveře nejen že nezamykáme, my je ani nezavíráme!

"Katko, byl u vás teď někdo? Měli jste návštěvu?", ptala jsem se něco málo po 22. hodině včera večer Katky, sotva jsem po jejím "Dále" otevřela dveře.

Jsem k.o. Jsem totálně vysosaná.Vzala jsem si tedy konečně dovolenou a jak říkává Márinka: "Chci spát, spát, spát až do jara. Jako medvěd."

Onehdá jsem tu měla špetku moudra a kousek vtipu. Dnes o jednom z nich přemýšlím už od rána. Konkrétně o tomhle:

Necestou o půlnoci šlo nás domů šest. Klukům jsme daly náskok. Ne, ne proto, abychom mohly v klidu probírat taková ta holčičí tajemství. Jednoduše proto, že červené

Kdykoli stojím na pomyslné křižovatce, vybaví se mi Kobližčino "jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš". Devětašedesátkrát jsem se ptala sama sebe: "A proč nejdu