Není to tak dlouho co jsem měla možnost vidět pár fotek, které zvedly mou náladu o dobrých 169%. Obzvlášť jedna. Druhý den jsem je proto poslala i Katce, neb

Musím to tu kapku provětrat. Ale opravdu jen v rychlosti, neb za pět minut už musím sedět v autě. Tak tedy... když už je ta středa, tak něco málo na zub. To dá rozum.

aneb pár odstavců o tom, jak máme dok*rvené zdravotnictví, a taky o tom, že náhody neexistují, ...neb jsem se už kapku uklidnila a nasr*ná jsem tak akorát. Ne málo. Ne moc.

Poslední dny, týdny, měsíce, roky nic nestíhám. Nestíhám žít. Pořád jen práce, práce, starosti, práce, práce, stres. Radostí poskromnu, peněz ještě méně. Sex s osobou živou sedm let žádný.

Některé úřednice jsou fakt slepiče. A takové docela pěkné ráno to dnes bylo. Nebýt toho telefonátu. Některé úřednice by se měly zlatit. Zlatit. A zlatit. Až by byly celé zlaté.

Za devatero horami a devatero řekami, krátce poté co se jedna z mých třech sester odstěhovala do německy hovořící země, aniž by jazyk tamních obyvatel ovládala,

Ty liško jedna podšitá, Prdelko moje bláhová (ta čeština je stejně úžasná, viď?), myslím na Tebe kudy chodím. Přísahám na holý pupík!