S laskavým svolením autora fotek, pana Zdeňka Fiedlera, jsem mu jich pár "uzmula". Jsou totiž nádherné. Dechberoucí. Jukněte!  Jen jukněte, jak to u nás nahoře dole vypadá.

Přišlo mi e-mailem odpovědí pár. Pobavily mě velice. Roztáhly pusu mou do úsměvu. A protože by se někomu z vás mohly někdy třeba i hodit, podělím se. Musím.

Není to tak dlouho co jsem měla možnost vidět pár fotek, které zvedly mou náladu o dobrých 169%. Obzvlášť jedna. Druhý den jsem je proto poslala i Katce, neb

Musím to tu kapku provětrat. Ale opravdu jen v rychlosti, neb za pět minut už musím sedět v autě. Tak tedy... když už je ta středa, tak něco málo na zub. To dá rozum.

aneb pár odstavců o tom, jak máme dok*rvené zdravotnictví, a taky o tom, že náhody neexistují, ...neb jsem se už kapku uklidnila a nasr*ná jsem tak akorát. Ne málo. Ne moc.

Poslední dny, týdny, měsíce, roky nic nestíhám. Nestíhám žít. Pořád jen práce, práce, starosti, práce, práce, stres. Radostí poskromnu, peněz ještě méně. Sex s osobou živou sedm let žádný.

Některé úřednice jsou fakt slepiče. A takové docela pěkné ráno to dnes bylo. Nebýt toho telefonátu. Některé úřednice by se měly zlatit. Zlatit. A zlatit. Až by byly celé zlaté.

Za devatero horami a devatero řekami, krátce poté co se jedna z mých třech sester odstěhovala do německy hovořící země, aniž by jazyk tamních obyvatel ovládala,