Před třiceti lety, přestože se to prý nemá, jsem pekla coby nevěsta koláčky na svatbu svou. Tento víkend jsem si to zopákla. A to moc ráda. 

"Kolik je tý tvojí tetě?", zaslechla jsem pod oknem chvíli poté, co jsem svému synovci a jeho dvěma kamarádům dovolila na zahradě sbírat popadané kaštany.

O bábovku prý Irenka nestojí. Dobrá. Co bych pro ni tedy neudělala. Upeče si sama, jen o tom ještě neví. 

Ve středu měl RŠ, jak už jsem řekla, své pětačtyřicáté narozeniny. Dnes k nim dostal i ŠR.

I ta James se dala na recepty a já ostuda tu už dlouho žádný neměla. To se musí napravit. Aktuálně a beze slov samozřejmě, neb s plnou pusou se přece nemluví!

Kdykoli jsem nemocná, jsem přítulná. Umazlená. A upovídaná. Proto dnes článek číslo dvě. A taky proto, aby se mi tu Contritus s Brumíkem hlady tak mlsně neokusovali!

Potřebné suroviny:

Zní to mazlivě, chutná báječně...

Při šukání v kuchyni, jak praví Slávek, jsem ráno našla pár nektarinek a dva banány. Banány vcelku tvrdé, ovšem nektarinkám už zvonila hrana.

Nesmějte se. Proč krupičová a ne krupicová? Hned uvidíte! A proč kaše? Protože jsou prázdniny, času málo, kaše je rychlá a zvládnou ji i studenti. Proto.