Den sedmý II. - Katka

Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem úplně vynechala vyprávění o Katčině návratu z dovolené. Takže tedy ještě doplnění dne sedmého.

Sobota 15.08.09 (večer)

Po návštěvách jsme dostaly, já i paní Hodná, balíček se studenou večeří. Paní Hodná chléb s máslem a šunku, já pět plátků veky a med. Paní Hodná se jídla ani nedotkla. Já, protože jsme na pokoji neměly ani jednu jedinou židli a stůl byl moc nízký na to, abych u něj vydržela stát déle, stoupla jsem si k parapetu okna. Jo, přesně jako v bufetu.

Nožem roztírám med po vece a vůbec mi nevadí, že nemám máslo. Opravdu. Naopak se těším, až si kousnu. V tom mi zvoní mobil. Když vidím, že volá Katka, mám smíšené pocity. Radost, ale i výčitky.

"No ahoj, už jste doma?", říkám a usmívám se tak, aby byl můj úsměv v telefonu i VIDĚT. "Jo", špitá Katka a začne brečet. "Katko, co je? Ty brečíš? Proč, prosím Tě? Nebreč.", vysloveně žadoním, protože se znám a vím, že začnu brečet taky. "Já nevím", opět špitne Katka: "Říkala jsem si, že brečet nebudu, ale ono to nejde", vzlyká mi do telefonu. A to už brečím i já: "Nebreč! Říkám Ti nebreč, protože já brečím taky, a mě to bolí. Bolí mě, když se mi ty jizvy třesou. Nemůžu se smát, nemůžu brečet. Nebreč!"

"Proč jste mi to neřekli?!", slyším vyčítavě. "Protože jsme Ti nechtěli kazit dovolenou", říkám zcela popravdě a pokračuju: "Vždyť za mnou zítra přijedete, ...nebo ne?" "Jo. Jasně že přijedeme. Chceš něco přivézt?" Katka už nepláče a já se těším na med. "Ne, nic nepotřebuju", usmívám se opět tak, aby byl můj úsměv i v telefonu trojrozměrný. "Hlavně přijeďte!"

Sním tři plátky veky s medem, jdu se umýt (sprchovat se ještě pořád nesmím), připravím na záchod dva plné kbelíky a cestou do postele říkám paní Hodné: "Zítra za mnou přijede Katka, paní Hodná. Moje dcera. Tu musíte vidět. Jsem na ni strašně moc pyšná", a usmívám se. Paní Hodná mlčí. Spí.

Celý večer už paní Hodná nepromluvila ani slovíčko. I přesto na ni pořád mluvím. Mluvím, až se cítím i trapně, ale mluvím. Celý den nic nepila. Vůbec nic. Venku 40 a ona nepila ani kapičku. Jsem zoufalá. Nesnáším bezmoc a konec paní Hodné cítím ve vzduchu. Ležím v posteli a brečím. Ze zoufalství píšu Pátkovi. Doručeno. Odpověď? Žádná. Cítím se opravdu jako Robinson. Sama uprostřed velké vody. Komu mám říct, že paní Hodná umře?! Kdo mi pomůže?!

Půlnoc a já pořád nespím.

...pokračování