Trčí tam topoře

Kdyby mi tuhle příhodu někdo vyprávěl, neuvěřím mu ani slůvko. Ale mně se tohle opravdu stalo. A to 19.6.2010

Původně jsem článek chtěla nazvat "Penny Story". Proč tomu tak není? To vám dojde ve chvíli, kdy si ta dvě slova řeknete nahlas. O žádný penis opravdu nešlo. To bylo tak.

...

Potřebovala jsem něco málo nakoupit. Hlavně krmení pro psy. Nikdy si nepíšu seznam, co nakoupit. Nakupuji stylem "co mi cvrnkne do nosu". Z toho důvodu nikdy nevynechám žádné oddělení a procházím mezi všemi těmi regály.

Pravda, myšlenkami jsem občas někde jinde, ale většinou se zadaří a já sáhnu po zboží, které doma chybí.

Včera jsem dostala chuť na nanuka. Miluju Mrože. Miluju Míšu. Teď mám ovšem období, kdy každou kačku v ruce otočím dvakrát, než ji utratím, a stejně tomu bylo i v Penny.

Oči mi těkaly po cedulkách nad zbožím. Míša 10,90 Kč; Mrož 9,50 Kč. Ne, ty ceny si nepamatuju přesně, tak mě neberte za slovo. O kousek dál se prsila cedulka Ledňáček 5,70 Kč a hned vedle ní oku mému libá - Eskymo 5,80 Kč. "Eskymo! To už jsem v puse neměla stejně dlouho jako chlapa", blesklo mi hlavou a na jazyku už předem cítila jsem chuť kokosu.

Otevřela jsem tedy to průhledné víko a naklonila se do mrazícího boxu, abych Eskymo vítězoslavně vylovila, zaplatila a vsunula do úst. Ovšem ouha. Krabice byly plné Ledňáčků, Eskymo žádné.

"Tak to tedy ne! Teď, když jsem dostala chuť na kokos, mám odejít bez nanuka?! Ne!", a počala jsem hledat důkladněji.

V Penny jsem kdysi přece pracovala a tudíž vím, že občas nějaké zboží zapadne někam kam nemá. Nadzvedla jsem už asi třetí krabici Ledňáčků a v tom jsem ho uviděla! Až úplně na dně, až úplně vzadu u stěny. Mé srdce zaplesalo. Pusu jsem v mžiku měla plnou slin. Jenže. Další zádrhel. Zjistila jsem, že jsem prťavá. Na vysněné Eskymo ne a ne dosáhnout!

"Já ho ale chci! Chci!", mlela jsem si pro sebe a naklonila se co nejvíc to šlo.

Věřte nevěřte, šup a byla jsem tam! Nevím jak, ale najednou jsem byla prostě v mrazáku a okamžitě si vzpomněla na pohádku o slepičce co nožky má nahoře. Čím víc jsem se snažila dostat nohama zpátky na zem, tím víc jsem se sama sobě smála a tím rychleji mi mizely síly. Představovala jsem si ty nic nechápající výrazy ostatních zákazníků. Mrazák a z něho čouhající mrskající se nohy. To se smát prostě musíte!

Asi po 69. vteřinách se mi podařilo vylézt. Po tvářích mi tekly slzy, které se už pomaličku měnily v maličkaté rampoušky.

Jak říkám. Je vám smutno? Přijeďte!

P.S. Nevíte někdo, mají už v Penny průmyslové kamery?

...

Ano, nemýlíte se. Tenhle článek už tu jednou mám. Dnes ale jedna z mých úplně nejvíc nejlepších přátel nastoupila do nemocnice, respektive do kobky, ze které nesmí ani krok, a já jí slíbila, že sem každý den dodám něco pro lepší náladu.

V práci mám fofr. Doma taky. Tudíž jsem se uchýlila k tomuhle únikovému řešení a oprášila článek dva roky starý.

Snad mi to odpustíte a úsměv na rtu budete mít i vy.

...

Pěkné pRndělí, Prdelky.

Jo, a už jsem vám to říkala? Mám vás ráda.