Včera jsem viděla fotku, která z mé hlavy vytěsňuje snad veškeré ostatní myšlenky. A že jich tam je.

Přišlo mi do schránky mé virtuální, mimo jiné, i pár vtípků. Vybrala jsem, nevím proč, ty ze soudních síní. To asi ty blížící se volby, nevím.

Tak tedy, ...včera jsem celé odpoledne zjišťovala, pátrala, hledala. A na nic nepřišla. Na policii jsem nevolala, neb jsem od toho byla mnoha lidmi zrazována.

V 6:25 ráno je venku ještě pořádná tma. U nás na severu dnes i hustá mlha. Přesto všechno jsem v onen čas dnes ráno viděla něco co mě v klidu rozhodně nenechává.

...když se před mnoha lety narodila Katka, byly Filipovi dva roky. Mluvit pořádně ještě neuměl a Katku měl moc rád. V jednom kuse ji hladil, pusinkoval a mazlivě jí říkal "kotkitko".

Kapku nestíhám. Je tedy nad slunce jasné, že utíkám tam, kde na chvíli svůj mozek vypnout smím. K vnukovi. A ven. Do bezpečí.

Už pár dní prožívám s dalším z vás jeho trápení a prožívám to jako pokaždé ...69 minut v každé hodině.