Na lístečku

Už pár dní prožívám s dalším z vás jeho trápení a prožívám to jako pokaždé ...69 minut v každé hodině.

Ani dnes vám z pochopitelných důvodů neřeknu, o koho jde. Jen mám prostě potřebu před ním veřejně smeknout. Mám potřebu smeknout před jeho statečností, odvahou a naprostou nesobeckostí.

Vadí mi ufňukaní, pokrytečtí sobci. Dřív jsem pomáhala i jim, neb jsem, jak říkávají čtyři z vás zvláštní blbka hodná až moc a najdou se prý tací, kteří toho zneužijí.

Dnes už pomáhám jen lidem upřímným, poctivým, čestným a nesobeckým. Takové lidi ctím celou svou duší a jdu do toho naplno.

Onen Člověk takový je. Poctivý. Čestný. Ani kapku nefňuká. Kdo neví, ten vůbec nepozná, čím si teď prochází a jakou bolest a bezmoc prožívá. Takovému člověku jsem ochotna snést modré z nebe, naději, život, byť by mě to mělo vysosat.

...

Proto jsem zároveň chtěla poprosit vás ostatní, kteří mi píšete nebo voláváte a jste zvyklí, že se vám věnuju i hodinu, teď ne. Teď mi nevolejte. Zkuste být projednou empatičtí i vy a uvědomte si, že nejste jediní, a že tak, jako pomáhám vám, pomáhám souběžně s vámi i jiným, přestože o tom nemluvím.

To, že člověk o svém trápení nemluví, neznamená, že žádné nemá. A naopak - to, že člověk nemluví o svém štěstí, přece vůbec neznamená, že není šťastný. Je prostě jen normální.

...

Běloch, který má potřebu říkat lidem: "Jsem bílý!", o tom přesvědčuje sebe. Ne druhé.

...

Uff, možná to dnes nemá hlavu ani patu, omlouvám se.

Rozhodně to má srdce. Přísahám na holý pupík.