Středa, k zubaři jít je třeba

Dnes jdu k zubaři, bude mi trhat osmičku, tudíž článek jsem psala už včera. Tohle se mi na internetu tuze líbí, ta možnost předbíhat sám sebe.

Dnes mám pro nás historku jak jinak než z čekárny u lékaře.

O Fandovi, fotbalistovi, kterého vozím ráno co ráno sebou do nedalekého Kamenického Šenova, jsem se zmínila už mnohokrát. Nejsem si jistá, jestli jsem prozradila i to, že je Fanda z dvojčat. Ano. Fanda má bráchu Petra.

Když byli kluci malí, šli se svým tátou k lékaři. Čekárna plná mrzutých dětí i nevrlých dospělých, znáte to. Oba kluci, Fanda i Péťa, způsobně seděli a jen se tak nenápadně pošťuchovali. Když v tom si Fanda víc než dost hlasitě prdnul. Veškeré osazenstvo čekárny stočilo své pohoršené obličeje okamžitě směrem k místu výbuchu, to dá rozum. Ovšem Fanda, bystrý to klučina z vesnice, zareagoval hbitě! Svá nevinná dětská očka nechal spočinout na svém vlastním zradu netušícím otci a pronesl rázné a výchovné: "No tati?!"

A bylo to. Ostuda jako hrom. Soused se z toho už nevykroutil.

P.S. A stejně mám děti ráda!   Mám. 

P.S. II Poučení? Není ostuda, že si někdy někdo někde prdne. Hrozné je, že to svede na někoho jiného a dotyčný se z křivého nařčení v životě nedostane. ... Ano. Teď už samozřejmě nemluvím jen o nějakém obyčejném prdu. Kdo chce, ví. Kdo nechce, nepomůže mu ani trknutí.