Kosheen bližší než Kabát

Nebo to bylo jinak? Košile bližší než kabát? Kdo ví. Dnes to rozhodně nebude reportáž o hudbě, ale o svatbě, o které se vám v životě určo nesnilo! Opravdu. U nás v Osadě Havranů se pořád něco děje. Mnozí si myslí, že ne, ale to jen proto, že jsou zalezlí v těch svých ulitách a nevystrčí nos, natož úd jiný.

V naší škole základní, ne v té kde pracuju, se chystala velká svatba. Se vším všudy, na mou duši. Nevěsta, ženich, svědci, svatebčané, oddávající, hostina, svatební dary. Ba i nějaký ten trapas. Všechno přesně tak, jak to má být. Ale pěkně jedno po druhém!

jídla bylo tolik, že se stoly prohýbaly

mnohé si připravily přímo děti - vlastníma rukama

z tělocvičny se stala na 69 minut obřadní síň

"maminka" s ženichem na fotce první, "tatínek" s nevěstou na té druhé

líbí se mi, jak se všichni tváří vážně

jen aby jim tenhle zážitek nepůsobil trable v dospělosti! 

snoubence oddávala skutečná paní starostka, naše Marcelka

všichni si ji pořádně prohlídněte, neb ona je mého Pátka neštěstí strůjce!

ano, to právě díky ní jsme se s Pátkem totiž poznali

že jim to ale sluší, co?

byly i prstýnky a první manželské políbení objetí

po té tolik důležité podpisy - novomanželé

svědek, pak i paní starostka

nechyběl ani přípitek, ano šampaňské (bez obav, alkoholu prosté), a gratulace

ano, rozbíjel se i talíř a zametaly střepy

a polévka? no jasně! jak jinak než z jednoho talíře

po slavnostním obědě se četly gratulace

a rozbalovaly svatební dary

(k nim se ještě vrátím na konci, to si neodpustím)

přejeme novomanželům všechno nejlepší!

P.S. A k těm darům?

Robin, můj synovec, byl na svatbě za svědka. Den před svatbou ke mně zašel: "Teto, nemáš prosím tě balicí papír? Potřebuju zabalit svatební dar." O svatbě jsem věděla, tudíž jsem se na nic neptala a šla do truhly, ve které mám opravdové poklady.

"Máš blahopřání, Bobe? A vůbec, máš co zabalit?", ptala jsem se a aniž bych čekala na odpověď, sahala jsem do šuplíku pro svatební blahopřání. Vždycky mám nějaké v zásobě. Jeden nikdy neví.

"Blahopřání nemám, ale dárek jo."

"Tak jo, tak si vezmi tohle. Ale kdybys chtěl, mám tady jeden spešl svatební dar - rozbitý kafemlejnek.", smála jsem se, ale to už Bobeš s papírem i blahopřáním metelil domů.

Moje mamka, Robinova babička, mu mezitím svatební dar připravovala. Našla krabičku od mobilu. Všechno z ní vyndala, i starý mobil, a až po okraj ji naplnila samými sladkostmi. Jakmile přišel Bobeš, krabičku pečlivě zabalili a ovázali mašlí. Tak. A těšili se, jak s dárkem uspějí.

Ve chvíli, kdy ovšem novomanželé Bobšův dar přede všemi rozbalili, se naší babičce podlomila kolena, neb v krabičce nebyly žádné dobroty. Ani jedna čokoláda. Ani jeden bonbón. Naopak. Nevěsta vítězoslavně vylovila mobil. Ano. Přesně tak, babička zaměnila krabičky.

Naštěstí je škola kousek od našich, takže mamka úprkem mastila domů - pro krabičku správnou.

"Já bych jim ten mobil nechala, stejně nefunguje. Ale... když on je jenom jeden, ještě by se o něj hádali!"

Hádali? Copak se novomanželé hádají?