newold: Vy mi dáváte. Já sama od včera přemýšlím, jak to tehdy vlastně dopadlo. Nelžu. ... A protože se můj táta jmenuje Roland a narodil se rovných 9 měsíců po úmrtí Romaina Rollanda, uchýlím se k jedné citaci:

"Vešla mu do srdce dveřmi jeho očí, vešla tam celičká a dveře se za ní zavřely. Všechny venkovní zvuky zmlkly. Ticho. Klid a mír. Byla tam.
Nedívala se na něho. Ba ještě ani nevěděla, že Pátek je na světě. Ale byla v něm! Držel její němý obraz schoulený v náručí a neodvažoval se ani dýchat, aby jí neovanul jeho dech...
V příští stanici tlačenice. Lidé se křikem hrnuli do vozu již plného. Vlna lidských těl Pátka strhla a nesla s sebou. Nad klenbou podzemní dráhy, tam nahoře ve městě, temné výbuchy. Vlak se znovu rozjel. V té chvíli nějaký vyděšený muž, který si zakrýval rukama tvář a sestupoval ke stanici podzemní dráhy, se najednou skutálel ze schodů. Lidé ve vlaku ještě zahlédli, jak se mu mezi prsty řine krev... A znova černá chodba a temnoty... Ve voze zděšené výkřiky: "Němci jsou tady!" V tom všeobecném vzrušení všechna natlačená těla splývala v jeden celek a Pátkova dlaň přitom uchopila ruku zlehka se ho dotýkající. A když zdvihl oči, spatřil, že je to Ona.
Nevytrhla mu svou ruku. Nikdy."