Chceš-li býti ženou, hni se aspoň jednou

Večer jsme s Katkou usrkávaly svařené červené. Sotva Katka odpadla, počala televize vysílat šimravé obrázky. Chvíli jsem děj sledovala a po pár minutkách nechápala. 

Blondýnka, pěkně stavěná, krom vysokých bot samozřejmě nahá, ležela na stole a šíji jí oňuchával mužský ne nepodobný jednomu z mušketýrů. Uvelebila jsem se tudíž na gauči v očekávání okamžiků příštích.

Pánovy vlasy se plazily po ňadrech směrem k dívčině plochému bříšku, kde se dlouho nezdržely a pokradmu klusaly níž. Podstatně níž. To ještě celkem šlo. Pak jsem ale nechápala.

Mušketýr jako o závod, no fakt - jako by mu to snad někdo měřil či co, lačně jazykem bičoval dívčin klitoris a s ní to ani nehlo. I obyčejné prkno bylo proti ní pohyblivým pískem!

Napadlo mě, jestli režisérem není třeba zubař. Nebo prostě nějaký jiný doktor, třeba veterinář. Prostě někdo, kdo používá injekce k lokálnímu umrtvení. Ta holka totiž ležela jako rampouch. Sněhurka. Šípková Růženka. Asi po deseti minutách jsem to vzdala a šla spát.

Mně osobně by stačilo 69 sekund a zem by se zachvěla! No jo. To ten celibát. Ale i tak. Rozhodně bych nedokázala ležet jako to prkno! Vy snad ano? 

Samozřejmě na mě po tom všem v noci padla markýza.  ... Když. My Střelci máme prostě ocelové pátky ptáky.