Hříčka přírody

Příroda je mocná. To je o ní známé. Že dokáže mít ale i smysl pro humor, ví už jen málokdo.

Jeden můj příbuzný (v jeho zájmu ho blíže specifikovat raději nebudu) byl v mládí velice živočišný. Co před ním neuteklo na strom, tomu se pod sukni dostal. Inu Lev. Hezký kluk. Veselý. Rošťák, kterého k nějaké lumpárně nikdo dvakrát přemlouvat nemusel. Pak se oženil a naoko i zklidnil. Má dvě děti. Chytré, hezké. Ani jedno mu není podobné.

Fasádu na domku nám dělá kamarád. Jezdívá s ním mladý klučina.

Příroda si smlsla!

Onen klučina totiž vzhledem, mimikou, mluvou jakoby mému příbuznému z oka vypadl. Dokonce si do kávy dává tři kostky cukru jako on.

Náhoda? Ale kdepak. To jen prostě mému příbuznému před lety ujely nohy tam, kde neměly, a teď je to venku.

Tohle neokecá. A on se o to ani nesnaží. Jak jsem řekla - Lev.

Je to švanda, když děti, které máte doma, vám nejsou ani z poloviny tak podobné jako dítě "cizí".

Poučení? Bacha na přírodu... ta poví i to co nechcete. Neptá se, jedná!