Není jazyk jako jazyk

Miluju dvojsmysly. Miluju češtinu. Říkala jsem to už? Myslím, že určitě nejednou. Náš rodný jazyk je tak košatý, košilatý. A já tak trhlá. No, a když to dáte dokupy, smějete se každé blbině, neb o dvojsmysly v jazyce českém rozhodně nouze není.

Onehdá, když tu byla Terka s dětmi, pouštěl nám náš táta v televizi video, které natáčela malá Sára. Táta špatně slyší. Malé děti jsou hlučné. Video proto hrálo přiměřeně hlasitě a my s Terkou, byť od sebe vzdálené pouhé dva metry, na sebe musely doslova křičet, abychom se slyšely.

"Nekřič, budu ti odezírat ze rtů", rezignovaně pročísla rukou vzduch Terka a já se usmála.

Bylo to večer a já byla dost utahaná. Proto jsem na gauči seděla-ležela a to tak, že více než pohodlně. Video hrálo. Prťavky pořád hlučely. A mně se přesto zavíraly oči. Čím víc se mi zavíraly oči, tím víc se mi otvíraly nohy.

Po chvíli přišla do obýváku máma: "Kam se poděla Terka?"

Otevřela jsem oči a zapátrala po místnosti. Nechápu, co tam ve svých 33. letech vůbec dělala, ale milá Terka byla pod stolem a to skoro mezi mýma nohama, a mně tudíž bezprostředně po mámině dotazu z pusy pobaveně vyletělo: "Odezírá mi ze rtů."

Načež se Terka pod stolem složila jako domeček z karet. Smíchy samozřejmě! 

Miluju tyhle situace. Asi jsem měla být klaun, ne účetní. 

Pěkný den, Prdelky.

A koukejte se usmívat. Zaprvé to mám ráda a zadruhé vám to moc sluší.