KomunYkace

Muži jsou z Marsu. Ženy z Venuše. Ryby z Gurunu.

Že mi odešlo auto, už víte. Nevíte ale, že jsem to pRndělí jela poprvé v životě na laně. Tedy, ne na laně, nešlo o žádný hon. Pouze o pohon. Ale né ohon. O lano! 

To bylo tak.

...

"Netuším. Prostě to chcíplo. Kontrolky mi svítěj jak v kokpitu, ale to je taky všechno. Musela jsem to za pomoci školníka a jednoho studenta ke škole odtlačit", líčila jsem po telefonu ono ráno manželovi.

"Hm. Tak až pojedeš odpoledne domů, zavolej, a já přijedu s novou baterkou a kabelama."

...

Přijel. Třikrát otočil klíčkem a já si připadala jako tRubka, neb auto napočtvrté chytlo.

"No jo, ale co když mi to zase chcípne? Ráno mi to taky normálně chytlo a umřelo až skoro u školy", děsila jsem se představy, že si tu ranní rozcvičku zopáknu.

"Pojedu za tebou."

Fajn. Pomyslela jsem si a nasedla. Čekal mě kopec. Strmý kopec. Poté křižovatka, Stopka, konec města, pole, Osada Havranů.

Žel Matrixu ona Stopka byla má konečná. Auto mi umřelo tři metry před značkou úplně stejně jako ráno. Koukám do zpětného zrcátka, marně.

"Kde je, sakra?", zažbrblala jsem si, neb ten den byla opravdu zima a já na té křižovatce nocovat nechtěla. Manžel nebyl. Že mi řekl: "Pojedu za tebou", bylo zřejmě vedlejší.

Asi třikrát jsem otočila klíčkem. Nic. Nic, když v tom najednou zleva, zleva! ne zezadu, jede manžel. Jede. On jede a ani nepřibrzdí, natož aby zastavil! Soptím.

Hlava mi to nebere, leč znám ho 30 let a vím, že v jeho případě opravdu nejde o žádnou škodolibost nebo schválnost. Je prostě "jinej". Ryba z Gurunu.

Naivně čekám dalších pár minut, jestli se třeba někde neotočí a nevrátí. Nevrátil.

Šmátrám tedy v kabelce, vylovím mobil a počítám do deseti, abych se uklidnila a neměla hned u prdelky ohýnek.

"Co je? Kde jsi?", slyším z té prťavé mašinky, neb nejlepší obrana je přece útok.

"Děláš si srandu? To si jako myslíš, že tady na tý křižovatce čekám na vlak? Pominu-li to, že jsi nejel za mnou, jak jsi řekl, nemůžu přejít skutečnost, že mě vidíš a jen tak si projedeš. Měl jsi mi ještě zamávat!"

Počítání do deseti je evidentně málo. Musím to sebeovládání vypilovat.

...

Přijel. Přijel, vytáhl tažné lano a na mě šly mdloby, neb v životě jsem na laně nejela. Představa, že to do něj zezadu napálím, byla šílená. Irenka ví. Irenka ví, že z KŠ k nám do Havranova je to nepjrve do kopce, ovšem pak, pak se kopec láme a dolů je to o hubu ústa.

...

Přežila jsem. Přežila jsem já. Přežila obě auta. Přežil i manžel. Zatím.