Malej, ale šikovnej!

Na prasárničky myslím od samého rána. Inu středa. Zaparkovala jsem před školou a bezmyšlenkovitě, tak jako každé ráno, do jedné kapsy svého kabátu strčila klíče od auta a z druhé lovila klíče od budovy. Vůbec jsem nekoukala napravo, nalevo, před sebe, za sebe, natož pod sebe. A vymstilo se mi to!

Chodník před školou byl jako zrcadlo. Během chviličky jsem se válela na zemi jako ta východoněmecká marka. Ani zanadávat jsem nestihla. Nic. "I pád na hubu je pohyb kupředu", se říká. Mně to tak ovšem nepřišlo. Já šla k zemi.

Každopádně, někoho jsem pobavila hnedle brzy po ránu, neb si z otevřeného okna protějšího domu vypaloval svůj zobáček a ten můj pád k zemi viděl.

Půl hodiny po mně se na stejném místě válela kolegyně. Na zádech. Mám prostě větší prsa. Padám zásadně na hubu.

Dycinky na hubu.

...

Je to dva týdny, co jsem se v jedné nejmenované nemocnici dost nahlas rozčílila. "Jak jako, že se to zase nepovedlo?! Do prd*le, a je v týhle nemocnici taky nějakej doktor nebo je to tu jen samej Dr.Voštěp?!"

"Mami, potichu. Tady je všechno slyšet", špitla Katka, a do mě vjel ještě větší vztek.

Přišel Dr.Voštěp a zcela upřímně pravil: "Asi to vypadá, že jsme neschopný, co? Jsme."

...

A tak sháním neurochirurga. V tomto směru nového tudíž nic. 

...

A teď otočme list, je středa! Šup, šup, zpátky k úvodnímu "Malej, ale šikovnej!"

Aneb - "Mami, nenech se rušit!"

pro Irenku jako vždy - modře