Houpačka

Taky vás při pohledu na obyčejné předměty, věci, činnosti, občas napadne, že nic se neděje jen tak a že všechno souvisí se vším? Že je například auto jen hromada z plechů, nějaké té tekutiny, sem tam kablík, hromada, která se bez člověka nepohne a že pánem situace jste vy? Že kolotoč se točí, protože chce člověk, ne kolotoč?

Jsou hry, kdy sám být nestačí. A nestačí být ani dva, je-li ten druhý líný a zadkem nepohne. 

To vás pak při pohledu na dvě malé děti houpající se na takové té obyčejné houpačce, kdy každé z nich sedí na jedné straně prkna a odráží se nožičkama od země, napadne, že někdy je prostě asi nutné slézt, postavit se a poodejít, aby si osoba na druhé straně houpačky uvědomila, že jste to vy, kdo ji nadnáší, a že nebude-li spolupracovat, nejen že se do těch oblak nevznese, ...ale že z té výšky spadne na prd*l.

Platí to ve vztahu, v rodině, v práci. V politice pak obzvlášť, neb na jedné straně politik, na straně druhé ne jeden ale stovky voličů. A vstanou-li z houpačky ti...

Ale u politiky jsem fakt skončit nechtěla. To tak nějak samo či co.

Já měla na mysli hlavně přátelství. Přátelství.