Piják

Piják. Růžový savý papír, který býval v každém sešitě. V malém, velkém, ba i v každém notýsku. A bylo úplně fuk, jestli to byly sešity linkované, kostičkované nebo bez linek. Piják nedělal rozdíly. Prostě tam byl. Byl vždy na svém místě.

Byl. Mlsně, do poslední kapičky slízával přebytečný inkoust, kaňky. Jako první se dotýkal čerstvě popsaných listů. Byl shovívavý k našim chybám v počtech. Nad hrubkami v diktátech mávl ledabyle rohem.

Později se rděl nad zamilovanými dopisy, které se s ním často dělily o nějaké to bezmyšlenkovité srdíčko.

Sušil čerstvě psané vzpomínky, zákony, aby je ochránil před rozmazáním. Slabiku po slabice.

S koncem inkoustových per přišel konec pijáků.

Jo, mít tak piják na přebytečnou práci, starosti, na nemoce, emoce ...to by bylo, panečku!

O přebytečných kilech nemluvě.