Na prasárničky myslím od samého rána. Inu středa. Zaparkovala jsem před školou a bezmyšlenkovitě, tak jako každé ráno, do jedné kapsy svého kabátu strčila klíče od auta

Když jsem jela odpo z práce, byla hned za městem "ucpaná silnice". Podél krajnice stálo asi pět šest aut. Nebe bylo modré, sníh nádherně bílý. Bylo mi hned jasné,

Dnešní ráno bylo přesně takové, jaké má v zimě být a jak to mám tudíž ráda. Všude bílo. Mínus šest. Ta odporná mlha zmizela. Nebe bylo jasné. Nedalo mi to, a

Včera večer létaly Osadou Havranů opět popelnice. Co se to děje s tím počasím? Šílený vítr. Ještě i teď ráno. Do toho chvílemi sněží tak, že není vidět na krok.

Kdysi se mě někdo ptal, proč právě NewOld. Odpověděla jsem popravdě, přestože jsem se tím okradla o jistou dávku anonymity.

Empatie mi nikdy cizí nebyla. A není. Nemůžu tudíž pracovat, když jedna z mých sester právě teď rodí. Ne-pra-cu-ju! Beztak mě ta pravá ruka bolí jako čert

Šíleně mě bolí pravá ruka. Začalo to zápěstím, dnes to bolí až k lokti. Být chlap, věděla bych, čím to je, a občas si to dělala levačkou. To je prý

Odpo jsem neodolala a jednu fotku před domem pro vás cvakla. Zkusila jsem na mobil natočit i půlminutový "film", aby bylo vidět ten sníh opravdu v pohybu, ale nevím,

Venku sněží přesně tak, jak to mám ráda. Pomalu. A tiše.