A vlastně už mi to docela jde. Tak třeba dnes. Venku opět mlha jak na pozemcích sira Charlese Baskervilla. I Rákosníček by se ztratil. Dnes se čas

Sluníčko s námi laškuje. Chvíli juká, chvíli š*ká.

"První neděle postní (Invocabit), řečená i Černá neděle

Trasu Osada Havranů - Litovel mám v malíku. Je to dálka, to ano. Ale my Střelci máme ocelové ptáky. Sakriš, a nebo to bylo o letcích?

Maličko váhám, do které rubriky dnešní slint zařadit. Jestli mezi "vtipy" či bříšky prstů, nebo snad ...švandičky? A taky, co z té slátaniny, co v hlavě mám, do placu pustit.

Nelhali. Nelhali, když říkali, že místy napadne až 30 centimetrů nového sněhu a bude velký vítr. Napadlo. A je.

Na nátlak (ne tak docela) mých 69. mušketýrů, vás, jsem tedy svoji účast potvrdila. Pojedu! Je vám ovšem jasné, co se mi teď honí, jo?

"Jsi jako Měsíc", špitla jsem včera rezignovaně. "Jsi všude a nikde. Tak blízko, a tak daleko. Půl měsíce se nafukuješ, půl měsíce ucházíš. Je tě vidět, ale ne cítit!"

Kdybych se o to snažila, nepovede se mi to. Nesnažím se. Fakt ne. A když jsem teď jednomu z vás odpovídala na smsku a doručenka blikla 11:55:22, musela jsem se usmát.

Irenkóó! Šup, šup, poběž! Šla jsem tam jen kvůli Tobě. A na podpatcích, přestože je cesta necesta jako zrcadlo jeden led!