Vajíčka jsem barvila v neděli. Jako každý rok, barvila jsem i pro tchýni. Netuším, jak je možné, že v jiných rodinách je to opačně - tchýně peče mladým

Nepekla jsem. Tentokrát ne. Všichni zmizeli. Všichni, až na zedníka Honzu, kterého si objednal manžel těsně před tím, než si na celý den odjel.

Sněží. Sněží tiše, opatrně, vytrvale. Sníh netaje. Leží a pochechtává se. Co taky čekat od namrzlé Vody.

Mám tetu. Tedy, mám jich samozřejmě víc. Tuhle mám v Hejnicích. Když jsem se o ní v článku o Syrovínu zmínila, nebyla to samozřejmě náhoda.

Jen ten, kdo ho měl vteřinu na rtech, chápe, proč ho chci celá léta i mezi stehny. Néé, Sherlocka né. Jasně, že mluvím o Pátkovi. K Sherlockovi se dostanu posléze.

Jako každé ráno tak i dnes jsem si v práci uvařila kafe, zapla počítač a z tašky vytáhla snídani. Ťukla na outlook, zanadávala, kolikrát mi každý

Tak nevím. Usiluje mi někdo o život? Dráždím bosou nohou hada? Štve snad někoho, že dělám výplaty? 

Víkend byl "bájo". V sobotu jsem umyla dvě okna, poté na mě hupsnul nějaký Moribundus či co a já až do včerejšího večera dělala bléé, hají, bléé.

Dva roky, dva týdny, dva dny. Přesně tolik času uplynulo od doby, kdy jsem tu o mentálních upírech psala poprvé. Paradoxně mi ten článek okomentoval