"No a kdy si teda můžu zavolat?!" ječela na mě dnes před polednem ze sluchátka rodička Ká toužící po panu řediteli. A já? Co na to já - člověk bezprostřední?

"Ahoj Renčo. Teď jsem se chtěl nasnídat, ale přepadlo mě nechutenství. Přesně jak jsi říkala. Vždyť já ti včera ty peníze zapomněl dát! ...stačí to v pondělí?" ozvalo se

"Vnoučata měj pro radost, ne pro práci. Mají rodiče," řekla mi dnes Jarka. Odpověděla jsem jí naprosto bezprostředně. "Ale já je mám pro radost. Prvních 69 minut."

Minulý týden jsem svým vnoučatům koupila dětské hřiště. Rozhodně ne snad proto, že mám tolik peněz nazbyt, ale proto, že jsem babička hlídací a chci je zkrátka udržet na zahradě.

Jsem přecitlivělá. Všechno mě dojímá. Je to věkem či tím, že už jsem babička? Nebo jsou to hormony? Nikdy dřív se mi dojetím nechtělo brečet tak často jako v poslední době.

Před chvílí jsem se vracela z druhé školní budovy do své kanceláře a ve vestibulu potkala dvě studentky, byla zrovna velká přestávka. Obě dvě měly na hlavě věneček z pampelišek.

Slíbila jsem svým přátelům, že po delší době napíšu alespoň malinkatý článek a přísahala na holý pupík. Od té chvíle nemyslím na nic jiného.

Myslím, že po tom posledním článku bych to tu měla rychle odlehčit, ba přímo vnést sem kapku sluníčka. Nebo tři.

"Tak už se oběsil. Na Silvestra, tři hodiny po půlnoci," hlesl místo pozdravu manžel, sotva vstoupil do kuchyně.

O syndromu náhlého úmrtí kojenců vím jen to, že existuje. Ve svém okolí neznám nikoho, koho by podobné neštěstí potkalo. Mám dvě děti. Mám dvě vnoučata. Ale už tomu tak být nemuselo.