"Jsi jako Měsíc", špitla jsem včera rezignovaně. "Jsi všude a nikde. Tak blízko, a tak daleko. Půl měsíce se nafukuješ, půl měsíce ucházíš. Je tě vidět, ale ne cítit!"

Kdybych se o to snažila, nepovede se mi to. Nesnažím se. Fakt ne. A když jsem teď jednomu z vás odpovídala na smsku a doručenka blikla 11:55:22, musela jsem se usmát.

Irenkóó! Šup, šup, poběž! Šla jsem tam jen kvůli Tobě. A na podpatcích, přestože je cesta necesta jako zrcadlo jeden led!  

Poslední dny je venku nádherně. Uvnitř je to kapku slabší. Mlha to vzdala. Mrzne. Mínus patnáct není problém. Nebe je nádherně modré. Sluníčko mlsné. Sníh samá jiskřička.

Na prasárničky myslím od samého rána. Inu středa. Zaparkovala jsem před školou a bezmyšlenkovitě, tak jako každé ráno, do jedné kapsy svého kabátu strčila klíče od auta

Když jsem jela odpo z práce, byla hned za městem "ucpaná silnice". Podél krajnice stálo asi pět šest aut. Nebe bylo modré, sníh nádherně bílý. Bylo mi hned jasné,

Dnešní ráno bylo přesně takové, jaké má v zimě být a jak to mám tudíž ráda. Všude bílo. Mínus šest. Ta odporná mlha zmizela. Nebe bylo jasné. Nedalo mi to, a

Včera večer létaly Osadou Havranů opět popelnice. Co se to děje s tím počasím? Šílený vítr. Ještě i teď ráno. Do toho chvílemi sněží tak, že není vidět na krok.

Kdysi se mě někdo ptal, proč právě NewOld. Odpověděla jsem popravdě, přestože jsem se tím okradla o jistou dávku anonymity.

Empatie mi nikdy cizí nebyla. A není. Nemůžu tudíž pracovat, když jedna z mých sester právě teď rodí. Ne-pra-cu-ju! Beztak mě ta pravá ruka bolí jako čert