Minulý týden měla tchýně na návštěvě svoji tetu a neteř s dvěma malými kluky. Chvíli jsem s nimi nahoře klábosila i já. Maličko jsme popily, prohlížely staré fotky.

Venku mlha jak na pozemcích sira Charlese Baskervilla. Zima.

"Jsi dneska nějaká smutná, co je s tebou? Takovou tě neznám", probral mě hlas mé kadeřnice ve chvíli, kdy jsem čekala, až na mě přijde řada a

Přišla bída na kozáka, když už i poštovní holubi chodí po svých, pěkně po zemi. Tenhle pozdrav na mě dnes čekal na stole

Zprávy z domova.

"Ty máš dneska nějakou dobrou náladu. To je super!", řekla Lentilka a já na to "Pšt. Ať se mi nepoleká a neuletí. Ještě je maličká. A měkká."

"Proč nic nepíšeš?", ptala se mě minulý týden Terka. Nepíšu. Nepíšu, ale vás čtu. Snažím se zanechat i stopy. Jenže ouha. Pokaždé zapomenu, že

Středa - zobák držeti je třeba!

Od rána mi třeští hlava. To asi ten dnešní asteroid. Nebo víno, které mi tchýně večer co večer zdatně dolívá. Asi abych nechytla toulavou

Kdykoli píšu Pátkovi, jsem sama sebou a pokaždé začnu po pár slovech veršovat. Nemám nejmenší tušení proč to tak je, ale je.