Mám tetu. Tedy, mám jich samozřejmě víc. Tuhle mám v Hejnicích. Když jsem se o ní v článku o Syrovínu zmínila, nebyla to samozřejmě náhoda.

Jen ten, kdo ho měl vteřinu na rtech, chápe, proč ho chci celá léta i mezi stehny. Néé, Sherlocka né. Jasně, že mluvím o Pátkovi. K Sherlockovi se dostanu posléze.

Jako každé ráno tak i dnes jsem si v práci uvařila kafe, zapla počítač a z tašky vytáhla snídani. Ťukla na outlook, zanadávala, kolikrát mi každý

Tak nevím. Usiluje mi někdo o život? Dráždím bosou nohou hada? Štve snad někoho, že dělám výplaty? 

Víkend byl "bájo". V sobotu jsem umyla dvě okna, poté na mě hupsnul nějaký Moribundus či co a já až do včerejšího večera dělala bléé, hají, bléé.

Dva roky, dva týdny, dva dny. Přesně tolik času uplynulo od doby, kdy jsem tu o mentálních upírech psala poprvé. Paradoxně mi ten článek okomentoval

Být pořád usměvavá, veselá a vtipkovat, je náročné. Nesmět vyjádřit obsah své duše vede k frustraci, nespokojenosti a odcizení. Člověk by měl o svých pocitech mluvit, i kdyby

Dnešní den byl stejný jako ty předešlé. V hlavě permoníci. Nervy na pochodu. Včerejší optimismus ten tam. Odpoledne se ovšem blýsklo! Jedna sklenka bílého a já řekla

Maličko jsem popila červeného. No, možná maličko víc, ale psát mi půjde. Snad.

Jsou chvíle, kdy přemýšlím o hloupostech. Jako třeba dnes. Dnes mě napadlo, kolikátým dnem v pořadí při "Stvoření světa" byla asi tak středa