"Jé, hele, koukejte, UFO!", ukázal svým zraněným ukazováčkem Fanda na obrovský mrak, který na nás vybafnul. Kde se vzal, tu se vzal, byl prostě tu. Velký. Černý. Líný.

Když jsem dnes ráno otevřela domovní dveře, mrkal na mě měsíc. Někdo ho zase zapomněl zhasnout. Visel na obloze. Vlastně asi nevisel. Spíš tam přimrznul.

Jak už jsem tu párkrát řekla, mám tři sestry. Tři sestry má ovšem i můj strejda, který před pár lety slavil své 50. narozeniny.

Do ordinace jsem vyšlápla až před obědem. Dřív to nešlo. Vyfasovala antibiotika, je to angína. A protože jsem jako vždy odmítla neschopenku,

Dnešní vítání občánků se muselo obejít beze mě. To, co původně vypadalo jako chřipka, zmutovalo v jakýsi moribundus. Chcačky nechcačky zítra pošupajdím pro antibiotika.

Už jsem opravdu jako Tenisák. Kdykoli vlezu do vany, medituju. Rozjímám. Rovnám si nejen kosti, ale i myšlenky.

Na víkend jsem se těšila jako už dlouho ne. Sice jsme s Katkou opět oba dny praly, sušily, uklízely (s tím úklidem jsem to já fakt nepřeháněla), ale bylo to jako balzám.

Po třech týdnech napětí a stresu vychutnávám si první hodinu relativního klidu. Klidu před bouří.

Jen v rychlosti. Nechci nic podcenit. Tentokrát už ne.

Zahájení školního roku za námi. Ředitel perlil. Byla legrace. Ba i mobil počal někomu zvonit samozřejmě v tu nejméně vhodnou chvíli.