Tak jsme tu dnes měli Andreje. Nebudu psát jeho příjmení, neb vyhledávače jsou všudezdejší. Sázím na vaši inteligenci a napovím - prý sebou nosí koblihy.

V televizi včera běžela reklama na deodorant pro muže, tuším od značky Nivea. Dominik mi povídá:

"No a kdy si teda můžu zavolat?!" ječela na mě dnes před polednem ze sluchátka rodička Ká toužící po panu řediteli. A já? Co na to já - člověk bezprostřední?

"Ahoj Renčo. Teď jsem se chtěl nasnídat, ale přepadlo mě nechutenství. Přesně jak jsi říkala. Vždyť já ti včera ty peníze zapomněl dát! ...stačí to v pondělí?" ozvalo se

Po dnešní, pro mě paradoxně nechtěně krátké, návštěvě okresní nemocnice nemohu našemu "úžasnému" zdravotnictví opět přijít na jméno. Napadají mě samé vulgární výrazy.

"Vnoučata měj pro radost, ne pro práci. Mají rodiče," řekla mi dnes Jarka. Odpověděla jsem jí naprosto bezprostředně. "Ale já je mám pro radost. Prvních 69 minut."

Minulý týden jsem svým vnoučatům koupila dětské hřiště. Rozhodně ne snad proto, že mám tolik peněz nazbyt, ale proto, že jsem babička hlídací a chci je zkrátka udržet na zahradě.

Jsem přecitlivělá. Všechno mě dojímá. Je to věkem či tím, že už jsem babička? Nebo jsou to hormony? Nikdy dřív se mi dojetím nechtělo brečet tak často jako v poslední době.

Před chvílí jsem se vracela z druhé školní budovy do své kanceláře a ve vestibulu potkala dvě studentky, byla zrovna velká přestávka. Obě dvě měly na hlavě věneček z pampelišek.