Slíbila jsem svým přátelům, že po delší době napíšu alespoň malinkatý článek a přísahala na holý pupík. Od té chvíle nemyslím na nic jiného.

Myslím, že po tom posledním článku bych to tu měla rychle odlehčit, ba přímo vnést sem kapku sluníčka. Nebo tři.

"Tak už se oběsil. Na Silvestra, tři hodiny po půlnoci," hlesl místo pozdravu manžel, sotva vstoupil do kuchyně.

O syndromu náhlého úmrtí kojenců vím jen to, že existuje. Ve svém okolí neznám nikoho, koho by podobné neštěstí potkalo. Mám dvě děti. Mám dvě vnoučata. Ale už tomu tak být nemuselo.

"Reni, můžu si u vás v ložnici do zítřka schovat dárky?" ptala se mě asi tak před měsícem snacha. Dárky jsou v té ložnici pořád. Inu, některé zítřky s novým ránem zřejmě nepřijdou.