Jako každé ráno tak i dnes jsem si v práci uvařila kafe, zapla počítač a z tašky vytáhla snídani. Ťukla na outlook, zanadávala, kolikrát mi každý

Dnes opět jen v rychlosti, neb mi odpadla kolegyně a já nevím, kde mi stojí. Stojí-li mi vůbec.

Tak nevím. Usiluje mi někdo o život? Dráždím bosou nohou hada? Štve snad někoho, že dělám výplaty? 

Víkend byl "bájo". V sobotu jsem umyla dvě okna, poté na mě hupsnul nějaký Moribundus či co a já až do včerejšího večera dělala bléé, hají, bléé.

Dva roky, dva týdny, dva dny. Přesně tolik času uplynulo od doby, kdy jsem tu o mentálních upírech psala poprvé. Paradoxně mi ten článek okomentoval

Následující epizoda mi přišla do mejlu, nemohu tudíž zaručit její pravdivost. Ovšem nevylučuji ji. A nechápu, proč něco tak prudce inteligentního někdy nenapadne mě,

Dnešní pRndělí bylo jako každé jiné. Hektické. K tomu Den učitelů. Starosta s květinou. Porada. Sluníčko. Modrá obloha. Snooker. Vana. A tam to na mě zase přišlo.

Být pořád usměvavá, veselá a vtipkovat, je náročné. Nesmět vyjádřit obsah své duše vede k frustraci, nespokojenosti a odcizení. Člověk by měl o svých pocitech mluvit, i kdyby